73

1095. V publikaci „Vzduch je naše moře“ je mezi piloty leteckého pluku 1 uveden por. Josef Vosáhlo. Jedná se o pozdějšího velitele čs. letectva? Nemáte k dispozici životopis genplk. Vosáhla? (odpovídá Pavel Minařík)

Ano, jedná. Josef Vosáhlo se narodil v listopadu 1916 v Lubnech na Volyni (t.č. součástí Ruska, od roku 1921 Polska). V roce 1928 se jeho rodiče vrátili do Československa, a tak se v roce 1935 mohl stát příslušníkem čs. armády. Nejprve absolvoval devítiměsíční Školu na důstojníky letectva v záloze, organizovanou při VLU v Prostějově, a poté byl jako letecký pozorovatel přidělen ke 4. letce leteckého pluku 1 do Chebu. V říjnu 1936 nastoupil na Vojenskou akademii do Hranic a v létě 1937 se stal vojákem z povolání. Následoval devítiměsíční aplikační kurz u VLU a od července 1938 sloužil u 74. letky leteckého pluku 6 v Hradci Králové jako velitel roje.

Po okupaci Československa se věnoval civilnímu zaměstnání, ale v září 1942 byl zatčen a až do konce války se nacházel v různých věznicích na území „protektorátu“ a Německa. Po svém návratu do Československa se přihlásil do čs. armády a nejprve působil na letišti v Hradci Králové, ale od července 1945 byl zařazen do olomouckého pilotního přeškolovacího kurzu, vytvořeného při jedné z pilotních škol obnoveného VLU. O rok později nastoupil jako zpravodajský důstojník u leteckého pluku 41 na letiště Boží Dar. V prosinci 1947 se ujal velení jedné z letek a od září 1948 vykonával povinnosti nepřítomného velitele pluku. V lednu následujícího roku byl přeložen k leteckému pluku 4 do Plzně, jemuž velel až do svého odchodu v září 1949. Poté se nacházel v přípravné škole pro studium v SSSR, po níž od prosince 1949 následovalo vyslání do zdokonalovacího kurzu velitelů leteckých pluků v Lipecku (SSSR). Po svém návratu se v prosinci 1950 stal velitelem 8. stíhacího leteckého pluku ve Kbelích u Prahy, přemístěného v červnu 1951 na letiště v Mladé. Od března 1952 velel 5. stíhací letecké divizi v Žatci a v dubnu téhož roku se stal plukovníkem.

V červenci 1952 odešel na MNO do Prahy a byl ustanoven do funkce zástupce velitele letectva. Do hodnosti brigádního generála byl povýšen v říjnu 1952. Vzhledem k vážnému onemocnění stávajícího velitele letectva sbor. gen. Hanuše se 5.11.1952 Josef Vosáhlo stal velitelem letectva MNO. V srpnu následujícího roku byl povýšen na generálporučíka. Od března 1955 zastával funkci náměstka ministra národní obrany pro protivzdušnou obranu a letectvo. Během studia na Akademii GŠ ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova v Moskvě ho v jejím výkonu od srpna 1959 do června 1961 zastupoval genmjr. Vladimír Hlavatý. V září 1963 byla uvedená funkce přejmenována na náčelníka PVOS a letectva – náměstka ministra národní obrany. Na generálplukovníka byl povýšen v květnu 1966. Vzhledem k celkové reorganizaci MNO se z něj od listopadu 1966 stal náčelník Hlavní správy letectva a vojsk PVOS – zástupce ministra národní obrany. Z uvedené funkce byl odvolán 30.4.1968 a následně se ocitl v kádrové dispozici ministra národní obrany. Od června 1968 byl ustanoven na funkci velitele – děkana fakulty letecké, protivzdušné obrany a spojovací VAAZ v Brně, ovšem již v červenci téhož roku byl odvelen do Sjednocené arabské republiky (Egypta). V říjnu 1968 se stal zasloužilým vojenským letcem ČSSR. Ze zahraničí se vrátil v únoru 1973 a znovu byl převeden do kádrové dispozice ministra národní obrany. Do zálohy odešel v říjnu 1973 a zemřel o 10 let později.


1094. V roce 1969 jsem sloužil u 53. praporu RTZ (VÚ 8722 Líně). Uvedený útvar byl v tom roce, spolu se zabezpečovaným 45. dpzlp a 30. lpr, zrušen. Můžete uvést historii útvaru a jména velitelů? Vím, že v roce 1969 mu velel mjr. Mládek a NŠ byl mjr. Málek. Pamatuji si to proto, že jsme vždy zpívali: „Kde je Mládek, tam je Málek…“. (odpovídá Pavel Minařík)

Útvar vznikl 1.9.1961 jako 40. rota pozemního zabezpečení navigace na letišti Líně u Plzně, a jak jste již uvedl, byl určen k zabezpečení letové činnosti 45. dělostřeleckého průzkumného leteckého pluku. Dnem 1.10.1962 byl reorganizován na 53. prapor pozemního zabezpečení navigace. K 1.9.1963 proběhlo jeho přejmenování na 53. prapor radiotechnického zabezpečení. Útvar byl zrušen v září 1969. Přehled velitelů nemáme k dispozici.

Od října 1962 se prapor kromě velitelství a štábu skládal ze skupiny letištního a radionavigačního zabezpečení (radionavigační četa, světlotechnická četa, četa radiolokačního systému a povětrnostní stanice), skupiny zabezpečení velení (provozní četa a radiová četa), skupiny stabilního zařízení, výcvikové čety, družstva technického zabezpečení a dílen. Plánované počty k uvedenému datu představovalo 21 důstojníků, 22 praporčíků, 129 vojáků základní služby, kteří mimo jiné měli zabezpečovat obsluhu přistávacího radiolokátoru a letištního radiolokátoru. K 1.9.1967 byla skupina zabezpečení velení přejmenována na rotu zabezpečení velení.


1093. V roce 1974–75 jsem sloužil u útvaru 1090 – samostatný tankový prapor Bor u Tachova (Vysočany), který byl v roce 1975 zrušen. Zajímala by mě historie vzniku a činnosti útvaru. (odpovídá Pavel Minařík)

Vámi uvedený 19. samostatný tankový prapor dislokovaný v posádce Bor u Tachova vznikl 1.9.1969. Jednalo se o útvar přímo podřízený velitelství 19. motostřelecké divize. Prapor zanikl 1.9.1975 při přechodu svazku na tzv. typovou organizaci. Technika rušeného útvaru byla využita pro navýšení počtu tanků v tankových četách tankových praporů u motostřeleckých pluků ze tří na čtyři vozidla, tj. zvýšení počtu tanků u uvedených praporů z 31 na 40.

Obdobné útvary existovaly u všech motostřeleckých svazků na tzv. plných počtech, tj. u 20. a 2. motostřelecké divize. Jednalo se o 20. samostatný tankový prapor Dolní Žandov (1969 až 1971) a 2. samostatný tankový prapor Janovice (1969 až 1976).


1092. Historie posádky Horšovský Týn – kdy byla založena, kdy byla zrušena a jaké útvary tam sídlily? (odpovídá Pavel Minařík)

V posádce Horšovský Týn se nacházely následující útvary čs. armády:

a) 1918 až 1939
– Posádkové velitelství1919 – 1938
– 3. eskadrona a kulometná eskadrona jezdeckého pluku 101920 – 1921
– II. oddíl dělostřeleckého pluku 2051922 – 1924
– II. oddíl dělostřeleckého pluku 1021927 – 1933
– 4. eskadrona jezdeckého (dragounského) pluku 41933 (1936) – 1938
b) 1945 až 1992
– II. prapor pěšího pluku 161945 – 1947
– dvě roty II. praporu pěšího pluku 351947 – 1948
– dělostřelecký oddíl 252 (11. protitankový oddíl)1948 (1950) – 1958
– 11. raketometný oddíl1951 – 1953
– Okresní vojenské(á) velitelství (správa) Horšovský Týn1951 (1954) – 1960
– Okresní vojenská správa Domažlice1956

Z útvarů rakousko–uherské armády se nám podařilo zjistit přítomnost zeměbraneckého pěšího praporu č. 50 v letech 1872 až 1894.


1091. Které útvary byly dislokovány v posádce Vysoké Mýto od Rakouska-Uherska po současnost? (odpovídá Pavel Minařík)

V posádce Vysoké Mýto se nacházely následující útvary čs. armády:

a) 1918 až 1939
– Posádkové velitelství1918 – 1939
– Okrskové velitelství1919 – 1920
– velitelství 2. pěší brigády1919
– velitelství 8. pěší brigády1920 – 1937
– velitelství 1. těžké dělostřelecké brigády1920 – 1925
– náhradní prapor pěšího pluku 981918 – 1919
– náhradní prapor střeleckého pluku 81919
– náhradní prapor střeleckého pluku 301918 – 1919
– pěší pluk 301920 – 1939
– náhradní baterie pluku těžkého dělostřelectva 101919
– dělostřelecký pluk 3031920 – 1939
– náhradní eskadrona jezdeckého střeleckého pluku 21918 – 1920
– jezdecký (dragounský) pluk 91920 (1936) – 1939
– zeměbranecká nemocnice1918 – 1919
– Posádková nemocnice1920 – 1939
– Doplňovací okresní velitelství1918 – 1939
– Zeměbranecké doplňovací okresní velitelství1918 – 1919
– Domobranecké doplňovací okresní velitelství1918 – 1921
– Brigádní soud1919 – 1920
– Funkcionář vojenského prokurátora1919 – 1920
– Vojenská věznice1919 – 1920
b) 1945 až 1992
– Doplňovací okresní velitelství1945 – 1949
– pěší pluk 301945
– 1. tanková brigáda1945 – 1947
– praporu těžkých tanků1945 – 1947
– náhradní oddíl dělostřeleckého pluku 521945 – 1946
– pěší prapor 78 (samopalný)1947 – 1948
– pěší prapor 30 (motorizovaný)1947 – 1950
– 23. tanková brigáda (bez 2. tankového praporu)1947 – 1948
– Letecký náhradní pluk 1 (1. výcvikové středisko letectva)1947 (1951) – 1951
– rota KPL 81947 – 1950
– 1. letecký stavební prapor1950 – 1955
– 51. (28.) dělostřelecký pluk1950 (1955) – 1958
– 8. (91.) raketometný oddíl1951 (1956) – 1958
– 2. prapor 1. leteckého spojovacího pluku1951 – 1958 (?)
– Okresní vojenské(á) velitelství (správa)1951 (1954) – 1960
– 81. mechanizovaný pluk1953 – 1958
– 8. automobilní opravny1953 – 1958
– 8. dělostřelecký dílny1953 – 1958
– 8. průzkumný prapor1956 – 1957
– 251. protiletadlový pluk1958 – 1968
– 1. automobilní prapor1958 – 1968
– velitelství 1. automobilní brigády1961 – 1968
– 3. automobilní prapor1964 – 1966
– 134. silniční stavební prapor1963 – 1964
– 4. armádní automobilový a traktorový sklad1958 – 1961 (?)
– 4. armádní (okruhový) automobilový sklad1961 ? (1965) – 1969
– 3. pobočka 1. okruhového automobilního skladu1969 – 1992
– 2. automobilní sklad1992 – AČR

Pozn.: AČR – Dnem 1.1.1993 útvar převeden do složení AČR.

Z útvarů rakousko–uherské armády se jednalo o doplňovací okresní velitelství (1883 až 1918), některé polní prapory pěšího pluku č. 98 (např. 1. prapor 1894 až 1899 či 4. prapor 1899 až 1914, plukovní velitelství zde ale nikdy nesídlilo), zeměbranecký pěší prapor č. 30 (1869 až 1894), 3. polní prapor zeměbraneckého pěšího pluku č. 12 (1894 až 1898), zeměbranecký pěší pluk č. 30 (1898 až 1914, poté pouze náhradní prapor), velitelství 51. zeměbranecké pěší brigády (1908 až 1914), zeměbranecký hulánský pluk č. 2 (1894 až 1914, dále pouze náhradní eskadrona), zeměbranecké doplňovací okresní velitelství (1898 až 1918), zeměbranecká nemocnice (nezjištěno až 1918) a domobranecké doplňovací okresní velitelství (1898 až 1918).

V letech 1939 až 1945 byly v posádce dislokovány jednotky 9. praporu tzv. vládního vojska. Přehled jednotek německé armády z uvedeného období obsahuje práce Georga Tessina „Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen-SS im zweiten Weltkrieg 1939–1945“.

Po rozmístění Střední skupiny sovětských vojsk na území ČSSR se zde od října 1968 nacházelo velitelství 48. motostřelecké divize a některé z jí podřízených útvarů (např. 265. gardový motostřelecký pluk či 31. průzkumný prapor).


1090. Prosím o základní údaje o těchto generálech: genpor. Václav Grohman, genmjr. Miroslav Petr a genmjr. Milan Polák. (odpovídá Pavel Minařík)

Ing. Václav Grohman byl jmenován do hodnosti generálmajora 1.10.1986 a generálporučíkem se stal 1.5.1989. Do listopadu 1975 náčelník štábu 8. tankového pluku v Jihlavě. Následně až do listopadu 1977 velel 33. tankovému pluku v Přáslavicích. Poté zástupce velitele 3. motostřelecké divize v Kroměříži. Od září 1978 studoval na VA GŠ v Moskvě. Po ukončení studia nastoupil v prosinci 1980 na funkci náčelníka štábu 1. tankové divize a v říjnu 1981 převzal její velení. Od září 1983 do října 1986 vykonával funkci náčelníka oddělení bojové přípravy – zástupce velitele 1. armády. Následně působil jako velitel 4. armády. V září 1989 se stal náčelníkem štábu – 1. zástupcem velitele Západního vojenského okruhu. Velení Západního vojenského okruhu převzal v únoru 1990. V lednu 1992 se stal velitelem Vojenského velitelství ZÁPAD a v jeho čele setrval až do konce února 1993.

Ing. Miroslav Petr se stal generálmajorem 1.5.1987. Do listopadu 1976 náčelník štábu 17. tankového pluku v Týně nad Vltavou. Poté až do listopadu 1978 velel 7. tankovému pluku v Jindřichově Hradci. Následně se stal náčelníkem štábu 4. tankové divize v Havlíčkově Brodě. Od září 1982 studoval na VA GŠ v Moskvě. Po ukončení studia nejprve vykonával stáž na funkci náčelníka operačního oddělení Operační správy GŠ ČSLA. V říjnu 1984 převzal velení 15. motostřelecké divize. Od října 1986 do září 1989 zastával funkci náčelníka štábu – 1. zástupce velitele 4. armády. Poté převzal velení 4. armády a až do prosince 1991 působil jako její poslední velitel. Od března 1992 vykonával funkci náčelníka štábu – 1. zástupce velitele Vojenského velitelství STŘED, na níž setrval i po jeho transformaci na velitelství 2. armádního sboru v dubnu 1994. Uvedenou funkci zastával do konce června 1994.

Ing. Milan Polák byl jmenován do hodnosti generálmajora 1.5.1985. Do listopadu 1975 zástupce velitele 104. motostřeleckého pluku v Tachově. Následně převzal velení pluku, v jehož čele setrval do listopadu 1978. Poté působil jako zástupce velitele 2. motostřelecké divize v Sušici, jejíž velení převzal v listopadu 1979. Od září 1982 studoval na VA GŠ v Moskvě. Po ukončení studia nejprve vykonával stáž ve funkci zástupce náčelníka operační správy ZVO. Od října 1984 do října 1985 vykonával funkci zástupce velitele 1. armády. Poté odešel na velitelství Západního vojenského okruhu, kde působil jako náčelník správy bojové přípravy – zástupce velitele okruhu. Od října 1987 do prosince 1991 byl posledním velitelem 1. armády. Od ledna 1992 se stal náčelníkem správy pro přípravu vojsk – zástupcem velitele Vojenského velitelství VÝCHOD. K 1.1.1993 se stal příslušníkem ASR.


1089. Uvítal bych vše o 19. motostřelecké divizi Plzeň, jména velitelů, zástupců a osud divize. Též vše o VÚ 4447 Tachov, historie, jména velitelů. (odpovídá Pavel Minařík)

19. motostřelecká divize vznikla 1.10.1958 reorganizací dosavadní 19. střelecké divize. Rozkazem prezidenta republiky jí bylo dnem 8.5.1990 propůjčeno čestné pojmenování „Protifašistického odboje“. Pod tímto názvem působila do 28.2.1992, kdy byla zrušena.

Ve velení divize se postupně vystřídali:

plk. Bohdan Sýkora1958 až 1960
plk./genmjr. Vasil Valo1960 až 1964
plk. Alois Svoboda1964 až 1967
pplk./ plk. gšt. Jiří Novotný1967 až 1970
plk. gšt./genmjr. Václav Roučka1970 až 1972
plk. gšt. Jaroslav Šarlák1972 až 1974
plk. gšt./genmjr. Jaroslav Tuzar1974 až 1976
plk. gšt./genmjr. Evžen Špitálník1976 až 1980
plk. gšt./genmjr. Karel Holub1980 až 1983
pplk. gšt./plk. gšt. Ivan Halva1983 až 1987
pplk./ plk. Jiří Glos1987 až 1990
nezjištěno1990 až 1992

Jako 1. zástupci velitele – náčelníci štábu působili:

pplk. Jiří Kavena1958 až 1961
mjr./pplk. Vladimír Picek1961 až 1963
pplk. Břetislav Janík1963 až 1966
pplk. Miloslav Nezbeda1966 až 1968
pplk./plk. Jaroslav Kolář1968 až 1973
pplk. Rudolf Ort1973 až 1975
mjr./pplk. Josef Kylar1975 až 1979
pplk. Jan Eichler1979 až 1980
mjr. Jan Prochyra1980 až 1982
pplk. gšt. Ivan Halva1982 až 1983
pplk./plk. Bedřich Švehla1983 až 1990
nezjištěno1990 až 1992

Funkci zástupce velitele zastávali:

pplk. Jindřich Strašík1958 až 1962
pplk. Karel Špirk1962 až 1965
pplk. Jiří Novotný1965 až 1967
pplk. Jaroslav Kolář1967 až 1968
pplk./plk. Miloslav Nezbeda1968 až 1969
plk. Rajmund Montág1969 až 1970
plk. Miloslav Nezbeda1971 až 1975
pplk./plk. Rudolf Ort1975 až 1979
mjr. Milan Stráňava1979 až 1980
plk. Jan Eichler1980 až 1982
mjr./pplk. Jan Prochyra1982 až 1987
pplk. Rostislav Kotil1987 až 1990
nezjištěno1990 až 1992

Vámi uvedený VÚ 4447 Tachov vznikl na sklonku roku 1950 jako 104. mechanizovaný pluk. Nacházel se v posádce Jince a podléhal velitelství nově vytvořené 4. (tj. pozdější 9.) tankové divize. Základem pro jeho zřízení se stal rušený pěší pluk 40 „Tobrucký“ z Uherského Hradiště. V září 1952 útvar obdržel čestný název „Jana Ziky“. V létě 1956 se přesunul do Písku a v létě 1958 do Mariánských Lázní–Hamrníků a Tachova, přičemž k 1.10.1958 prodělal reorganizaci na 104. motostřelecký pluk a přešel do podřízenosti 19. motostřelecké divize. Ke sloučení pluku došlo v roce 1964, když se do Tachova kromě velitelství pluku taktéž přestěhoval 1. a 2. motostřelecký prapor. V uvedené posádce útvar setrval až do 31.10.1991, kdy zanikl.

Funkci velitele VÚ 4447 postupně zastávali:

pplk. Bohumír Nedvěd1950 až ????
mjr. Mikuláš Baláž???? až 1951
mjr. Jan Jedlička1951 až 1952
mjr./pplk. Antonín Zajíček1952 až 1956
mjr./pplk. Oldřich Matějka1956 až 1960
mjr./pplk. Jaroslav Hrabec1960 až 1965
mjr. Milan Strmeň1965 až 1966
mjr./pplk. Jan Koškár1966 až 1971
pplk. Florián Rygál1971 až 1972
mjr. Josef Kylar1972 až 1975
mjr. Milan Polák1975 až 1978
kpt. Zdeněk Pátek1978 až 1980
mjr./pplk. Karel Šťáva1980 až 1983
mjr./pplk. Jiří Kašpárek1983 až 1988
mjr. František Klement1988 až 1990
pplk. Ludvík Juřík1990 až 1991

1088. Prosím o zveřejnění textu vojenské přísahy z let 1950–1960. Znám pouze znění 1919–1950 a od 1.7.1960. (odpovídá Pavel Minařík)

„Já, občan lidově demokratické republiky Československé, slavnostně přísahám, že budu čestným, statečným, ukázněným a bdělým vojákem, že budu přísně zachovávat vojenské a státní tajemství a bez odmluvy plnit všechny vojenské řády a rozkazy velitelů a představených.

Přísahám, že se budu svědomitě učit vojenskému umění, všemožně chránit majetek armády a lidu a že budu do posledního dechu oddán svému lidu, své lidově demokratické vlasti, prezidentu a vládě Československé republiky.

Jsem připraven na rozkaz prezidenta a vlády republiky Československé kdykoli bránit svou vlast – lidově demokratickou Československou republiku, a jako voják přísahám, že ji budu bránit mužně a udatně, důstojně a čestně a že nebudu váhat nasadit i svůj život k dosažení úplného vítězství nad nepřítelem. A poruším-li tuto slavností přísahu, nechť mne stihne přísný trest lidově demokratického zákona, obecná nenávist a opovržení pracujícího lidu. Tak přísahám!“.

Nové znění vojenské přísahy platilo od 1.10.1950 a bylo uvedeno v příloze č. 2 předpisu Zákl–I–1 „Řád vnitřní služby čs. branné moci“, vydaného v roce 1950.


1087. V odpovědi na dotaz č. 1000 uvádíte, že gen. Jaroslav Dostál se v čs. armádě nevyskytoval. Existoval ale gen. Jaroslav Dočkal, možná měl tazatel na mysli jeho. Mohli byste uvést podrobnosti o gen. Jaroslavu Dočkalovi? (odpovídá Pavel Minařík)

Jaroslav Dočkal se narodil v květnu 1912 v Ostravici u Frýdku–Místku. Vojákem z povolání se stal v létě 1937, po absolvování jednoročního studia na Vojenské akademii v Hranicích. Jako velitel čety sloužil u cyklistického praporu 3 v Levicích a Topolčanech. Po okupaci Československa odešel v srpnu 1939 ilegálně do Polska a v bronowickém táboře opětně velel četě. Po ústupu našich jednotek se od září 1939 ocitl v sovětské internaci, z níž byl propuštěn až počátkem roku 1942. V Buzuluku u 1. čs. samostatného polního praporu sloužil od února 1942 jako velitel kulometné roty. V lednu 1943 převzal velení záložního pluku. V září 1943 se vrátil k 1. čs. samostatnému polnímu praporu a stal se náčelníkem jeho štábu. Po vzniku 1. čs. armádního sboru v SSSR nejprve od dubna 1944 velel 3. polnímu praporu 1. čs. pěší brigády a o měsíc později se stal přednostou 1. (operačního) oddělení jejího štábu. Od listopadu 1944 působil ve stejné funkci u štábu 1. čs. armádního sboru. Koncem května 1945 se v hodnosti podplukovníka stal podnáčelníkem štábu 1. oblasti, jejíž velitelství sídlilo v Praze. V říjnu 1945 přešel na Hlavní štáb, u kterého převzal řízení dopravního oddělení. Od června 1947 studoval na Nejvyšší vojenské akademii K. J. Vorošilova v Moskvě. Během studia byl v dubnu 1946 povýšen na plukovníka a po svém návratu od června 1949 převzal vedení stolice (tj. katedry) vševojskové taktiky a operačního umění na Vysokém učení vojenském v Praze, přeměněném nejprve v říjnu 1950 na Vysoké vojenské učiliště a v září 1951 na Vojenskou akademii, která vychovávala důstojníky pro velitelské a štábní funkce na stupni útvar a svazek. Do hodnosti brigádního generála byl povýšen v listopadu 1951. V lednu 1952 byl ustanoven náčelníkem operační správy GŠ ČSA a v dubnu 1954 dosáhl hodnosti generálporučíka. V návaznosti na postupné vytváření vojenských struktur nově konstituované Varšavské smlouvy odjel v červnu 1956 do Moskvy jako stálý představitel GŠ ČSLA ve štábu spojeného velení. Zde však setrval pouze do září 1956, kdy se vrátil do Prahy a opětně převzal funkci náčelníka operační správy – zástupce náčelníka GŠ ČSLA pro operační věci. V prosinci 1957 se ujal velení 4. střeleckého sboru v Olomouci. Po jeho redislokaci do Tábora a reorganizaci na velitelství 4. armády, k čemuž došlo v červenci 1958, setrval v čele operačního velitelství až do září 1960. Poté odešel na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého do Brna, kde strávil zbytek své aktivní vojenské kariéry. Nejprve byl ustanoven do funkce zástupce náčelníka, v srpnu 1963 byl při své stávající funkci dočasně pověřen jejím velením, v říjnu 1964 řízení školy předal genpor. Muchovi a vrátil se na funkci zástupce velitele – prorektora. V červenci 1968 se opětně ocitl v čele VAAZ jako pověřený velitel – rektor. V říjnu 1969 předal velení akademie genmjr. Maškovi a nadále vykonával funkci zástupce velitele VAAZ pro učebně–výchovnou činnost. Do zálohy odešel koncem června 1970.


1086. Rád bych se dozvěděl něco o životě a vojenské kariéře genpor. Františka Šádka. (odpovídá Pavel Minařík)

František Šádek se narodil v prosinci 1921 v Žilině. Od července 1951 v hodnosti škpt./mjr. velel 74. pěšímu pluku v Karlových Varech. Od září 1952 vykonával v téže posádce funkci zástupce velitele 12. pěší divize, přičemž byl povýšen na podplukovníka. O dva roky později byl přemístěn do Českých Budějovic, kde působil jako zástupce velitele 1. pěší divize. Velení svazku přejmenovaného na 15. střeleckou divizi převzal v květnu 1955 jako plukovník a v jejím čele setrval do září 1956. Následně byl vyslán na přípravnou školu před studiem na VA GŠ OS SSSR v Moskvě, kam odjel v září téhož roku. Po návratu ze zahraničí byl v listopadu 1958 pověřen funkcí velitele 13. tankové divize v Mladé. Od září 1959 působil jako náčelník štábu 4. armády v Táboře, přičemž velení armády převzal v září 1960. Krátce předtím byl jmenován do hodnosti generálmajora. Od října 1964 zastával funkci náměstka ministra národní obrany pro bojovou přípravu a v říjnu 1966 se stal zástupcem náčelníka Hlavní správy pozemního vojska MNO. V květnu 1967 byl povýšen na generálporučíka. Počátkem května 1968 se ocitl v kádrové dispozici, ovšem již v polovině června byl ustanoven do funkce zástupce generálního inspektora ČSLA. V prosinci 1968 se ujal velení Západního vojenského okruhu v Příbrami, reorganizovaného v září 1969 na velitelství 1. armády. V listopadu téhož roku byl ustanoven do funkce velitele Pohraniční stráže, kterou vykonával až do konce roku 1981. Od ledna 1982 se opětně ocitl v kádrové dispozici, ale v březnu byl zvolen místopředsedou ÚV ČSSPB. V uvedené funkci působil až do konce 80. let minulého století.


1085. Jaké jsou osudy Výcvikového střediska spojovacích specialistů v Popradu? (odpovídá Pavel Minařík)

Vámi uvedené VSSS vzniklo 1.6.1963 jako Škola spojovacích specialistů v posádce Poprad sloučením dosavadní Školy spojovacích mechaniků v Popradu (zřízené v roce 1949 jako Vojenské výchovné středisko pro spojovací mechaniky v Pardubicích, reorganizované v roce 1953 na Armádní poddůstojnickou školu spojovacích mechaniků a v roce 1954 na Školu spojovacích mechaniků, redislokovanou v roce 1956 do Dašic a v roce 1961 do Popradu) a Školy pozemních specialistů letectva ze Žamberku (vytvořené v roce 1953). Nově vytvořená Škola spojovacích specialistů podléhala velitelství (od roku 1966 správě) spojovacího vojska GŠ ČSLA. K 1.9.1967 se uskutečnila její reorganizace na Výcvikové středisko spojovacích specialistů letectva. K 1.9.1969 přešlo středisko do podřízenosti velitelství Východního vojenského okruhu. Od 9.5.1975 neslo čestný název Výcvikové středisko spojovacích specialistů 1. čs. armádního sboru v SSSR. V říjnu 1991 bylo opětně předáno do podřízenosti správy spojovacího vojska GŠ ČSA, ale již 1.1.1993 se stalo součástí nově konstituované ASR. Následovala další reorganizace útvaru a 1.10.1995 byl opětně přejmenován, tentokrát na 5. školící a výcvikové středisko spojovacího vojska. Pravděpodobně v roce 2001 nebo 2002 útvar zanikl. Historie útvaru je popsána v publikaci „5. ŠVSSV. História útvaru, kasární Pod Gerlachom a popradskej posádky“, vydané v Popradu v roce 2000.


1084. Kteří generálové byli povýšeni či nově jmenováni v roce 1982? (odpovídá Pavel Minařík)

Dnem 1.5.1982 byli rozkazem prezidenta republiky povýšeni:

do hodnosti generálporučíka
* generálmajor Július Hašananáčelník politické správy – zástupce velitele ZVO
* generálmajor Ing. Vasil Pavličnáčelník operační správy – zástupce náčelníka GŠ ČSLA
* generálmajor Ing. Florián Rygálvelitel 4. armády
* generálmajor Ing. Zdeněk Sedláčeknáčelník štábu – 1. zástupce velitele VVO
* generálmajor Ing. Miroslav Vacekvelitel 1. armády
a jmenováni do hodnosti genmjr.
* plk. gšt. Ing. Miroslav Budskýnáčelník chemického vojska ZVO
* plk. gšt. Ing. Ervín Ľahkýnáčelník chemického vojska MNO
* plk. Ing. Ladislav Matějkanáčelník výzbrojní služby MNO
* plk. gšt. Ing. Svetozár Naďovičvelitel 4. tankové divize
* plk. doc. Ing. František Páleník, CSc.náčelník kanceláře MNO
* plk. gšt. Ing. Mojmír Zachariášvelitel 3. motostřelecké divize

1083. Lze prosím zjistit průběh železné opony na státní hranici v celém úseku 7. brigády v osmdesátých letech? (odpovídá Pavel Minařík)

Sestava 7. brigády Pohraniční stráže byla následující:

7. brigáda PS – Sušice
– 1. prapor –Železná Ruda– 2. prapor – Volary– 3. prapor – Lipno
* 1. rota – Černé jezero* 7. rota – Kvilda* 14. rota – Zvonková
* 2. rota – Svároh* 8. rota – Borová Lada* 15. rota – Kyselov
* 3. rota – Debrník* 9. rota – Žďárek* 16. rota – Pasečná
* 4. rota – Polom* 10. rota – Dolní Silnice* 17. rota – Spáleniště
* 5. rota – Prášily* 11. rota – České Žleby* 18. rota – Mnichovice
* 6. rota – Javoří Pila* 12. rota – Stožec* 19. rota – Mlýnce
* 13. rota – Nová Pec

1082. Prosím o informácie z posobenia 7. slp Piešťany (velitelia, nehody). (odpovídá Pavel Minařík)

Vámi uvedený VÚ 7349 vznikl 15.12.1950 jako 51. letecký pluk. Útvar se nalézal v přímé podřízenosti Velitelství letectva MNO a základem pro jeho vytvoření se stal personál a letecká technika rušeného Letectva SNB. Úkolem pluku byla vzdušná ostraha státní hranice. Velitelské stanoviště pluku se nacházelo na letišti Plzeň-Bory a jednotlivé letky byly dislokovány v Mariánských Lázních, Plzni, Českých Budějovicích a od 1.7.1951 rovněž tak v Hájnikách u Zvolena. Každá letka měla po jednom odloučeném roji na příhraničním letišti (Karlovy Vary, Klatovy, Strakonice a od února 1952 i Prešov). Na těchto letištích držel stanovený počet letadel pohotovost k okamžitému vzletu. Při svém zřízení útvar disponoval 52 letouny C–2 (Arado Ar–96B) a 6 dosluhujícími stroji S–97 (Lavočkin La–7). Počet letounů se k 1.4.1951 změnil na 30 C–2 a 7 S–199, které byly později soustředěny u 4. letky. V letectvu té doby byl znám nápadným zbarvením svých letounů, které si z doby předcházejícího působení u Letectva SNB ponechaly červeně natřené přídě. Na podzim 1951 byla 2. letka, umístěná na plzeňském letišti, předána 47. leteckému zpravodajskému pluku. Nasazení pluku v ochraně vzdušného prostoru státu skončilo v roce 1952. K 15. červenci se útvar stal součástí 22. letecké stíhací divize a v srpnu došlo k jeho soustředění na letišti v Mladé, kde následně proběhlo přezbrojení na letouny MiG–15. K 15.11.1952 se pluk opětně ocitl v přímé podřízenosti Velitelství letectva MNO, ale již 15.5.1953 byl včleněn do nově zřízené 166. letecké stíhací divize. Dnem 1.10.1953 byl útvar přečíslován na 7. letecký stíhací pluk a k témuž datu změnila své označení 166. lsd, ze které se stala 2. letecká stíhací divize. V říjnu 1954 se útvar přesunul na letiště v Košicích, kde ho 1. listopadu zastihla další změna v jeho pojmenování, tentokrát na 7. stíhací letecký pluk. V prosinci 1959 se útvar přesunul na letiště v Piešťanech. K 1.1.1960 se u pluku nacházelo 23 letounů MiG–15bis, 15 letounů MiG–15, 6 cvičných letounů MiG–15UTI a jeden kurýrní letoun L–60. V srpnu 1961 útvar přešel do složení nově vytvořeného 2. sboru PVOS. Počet letounů se k 1.1.1965 změnil na 15 letounů MiG–15bis, 22 letounů MiG–17PF, 12 letounů MiG–19S, 5 cvičných letounů MiG–15UTI a jeden vrtulník Mi–1. Svoji činnost 7. stíhací letecký pluk na piešťanském letišti ukončil 1.9.1967, kdy byl zrušen.

Ve velení útvaru se postupně vystřídali: škpt. Bohuslav Albl (1950 až ????), nezjištěno, npor./kpt. Matěj Mikuš (1952), nezjištěno (1952 až 1953), mjr. Jaroslav Březina (1953 až 1954), mjr. Alois Jílovský (1954 až 1955), mjr. Josef Remek (1955 až 1957), kpt./mjr. Jindřich Kopřiva (1957 až 1962) a Josef kastl (1962 až 1967).

Přehled všech leteckých nehod nemáme k dispozici. V knize „Zrušená křídla“ jsou uvedeny pouze: únor 1952 (S–199, npor. Svítek, havárie), podzim 1952 (S–199, por. Pašek, katastrofa), květen 1960 (MiG–15UTI, mjr. Procházka a por. Adamík, katastrofa), únor 1965 (MiG–15, Kvapil, havárie), 6.5.1965 (dva MiG–19S, kpt. Boba a kpt. Toman, katastrofa), 17.6.1965 (MiG–19S, kpt. Kubát, katastrofa) a červenec 1966 (MiG–17PF, mjr. Kadlíček, katastrofa).


1081. V letech 1966–1968 jsem sloužil na součinnostní střelnici Třebovice (VVP Boletice). Můžete popsat změny, které se na této střelnici uskutečnily do letošního roku? Chtěl jsem místa, kde jsem spával a prožil dva roky života letos o dovolené navštívit, bohužel strážná u závory byla nekompromisní… Kde se dá nyní získat povolení ke vstupu, nostalgie je nostalgie… (odpovídá Pavel Minařík)

Historie a současnost VVP Boletice je obsažena v publikaci „Boletice“, vydané MO ČR v roce 2005 jako součást edice věnované výcvikovým zařízením AČR. Součinnostní střelnice Třebovice je dosud využívána AČR. V roce 1979 byla rekonstruována a její plocha v současnosti činí 360 ha. Šířka střelnice je 800 m, hloubka 3500 m a elektrifikované cíle jsou do vzdálenosti 2500 m. Kapacita střelnice je dvě roty při denních střelbách a jedna rota při nočních střelbách. Střelnice má devět pojezdových drah pro pohyb bojových vozidel. Na cílové ploše je možno umístit až 120 pěchotních cílů a 22 cílů pro těžké zbraně. S žádostí o povolení vstupu se zkuste obrátit na Újezdní úřad vojenského újezdu Boletice (uuvu.boletice@seznam.cz). O zaslání výše uvedené publikace můžete požádat Agenturu vojenských informací a služeb MO ČR, Rooseveltova 23, Praha 161 05. Přehled publikací vydávaných MO ČR je uveden na armádních webových stránkách v části www.army.cz/avis/publikace.

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek