74

1110. Zajímala by mě historie c. a k. 92. pěšího pluku do začátku 1. světové války. (odpovídá Pavel Minařík)

Böhmisches Infanterie–Regiment Nr. 92 vznikl 1.1.1883 na základě císařského nařízení z 30.11.1882. Základem pro jeho výstavbu se stal vždy jeden prapor od pěších pluků č. 12, 36, 42 a 74. Nováčci k pluku nastupovali z teritoria Doplňovacího okresního velitelství Chomutov. V době svého vzniku plukovní velitelství sídlilo v Terezíně. V roce 1896 se přesunulo do Josefova, kde setrvalo do roku 1899 a následně se vrátilo zpět do Terezína. Část polních praporů byla dislokována odloučeně. Např. po návratu velitelství pluku do Terezína se ve stejné posádce nacházel jen 2. a 4. prapor, zatímco 1. prapor byl ubytován v Chomutově a 3. prapor v Kadani. V roce 1909 se 2. prapor přesunul do Sarajeva, v roce 1910 3. prapor do Terezína a v roce 1913 2. prapor do bosensko–hercegovinského Kalinoviku. Prvním majitelem pluku se stal polní podmaršálek (později polní zbrojmistr a od roku 1908 generál pěchoty) Gustav svobodný pán von König, kterého v roce 1910 nahradil generál pěchoty Mansuel rytíř Versbach von Hadamar. Jako poslední tuto čestnou funkci od roku 1913 vykonával generál pěchoty Lothar urozený pán von Hortstein. Ve velení pluku se postupně vystřídali: plk. Carl Went von Römö (1883/1886), plk. Joseph hrabě Beroldingen (1886/1892), plk. Alphons Makowiczka (1892/1896), plk. Anton Angehorholzer von Almburg (1896/1901), plk. Leo Lederle (1901/1905), plk. Kalixtus rytíř Winnicki von Radziewicz (1905/1909), plk. Carl Wojtěchowský (1909/1912) a plk. Wilhelm von Reinöhl (od 1912).

Ve Vojenském ústředním archivu Praha se v rámci archivního fondu pěšího pluku 92 dochoval pouze jeden karton písemností, který obsahuje spisy z let 1915 až 1916.


1109. Kdo byl roku 1919 velitelem „Čs. provisorní divise Paris“? Předpokládám, že se jedna o těleso čs. legie ve Francii. (odpovídá Pavel Minařík)

Ne, nejedná. Jde o dočasný organizační celek čs. armády, který existoval v době čs.–polského sporu o Těšínsko. Divize byla pojmenována podle svého velitele plk. fr. arm. Parise, který se narodil v roce 1868. Ve francouzské armádě nejprve sloužil u různých jezdeckých útvarů francouzské armády ve Francii i severní Africe a v letech 1907 až 1912 působil jako vojenský atašé v Madridu. Po návratu do vlasti se ujal funkce zástupce velitele kyrysnického pluku, se kterým odešel i na bojiště I. světové války. Od prosince 1915 sloužil u různých útvarů pěchoty jako velitel praporu a pluku. V srpnu 1917 byl jako člen mise gen. Tabouise vyslán do Ruska, kde se dostal do kontaktu s čs. legionáři. Od února 1918 působil u Čs. armádního sboru na Rusi jako představitel francouzské armády, přičemž vystřídal funkce náčelníka štábu mise a zástupce jejího velitele gen. Janina. V létě 1919 se vrátil do Francie a obratem byl vyslán do Československa jako příslušník Francouzské vojenské mise. Během sporu o Těšínsko se stal nejprve velitelem Vámi uvedené divize, od srpna 1919 pak 5. pěší divize. Na sklonku září 1919 plk. Paris převzal od svého předchůdce a bývalého velitele I. čs. střelecké brigády ve Francii plk. fr. arm. A. Ch. Philippeho Velitelství čs. operujících vojsk na Těšínsku. V prosinci téhož roku se ujal velení Zemského vojenského velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodu, spojeného od ledna následujícího roku s velitelstvím 12. pěší divize, přičemž mu byla propůjčena hodnost generála V. hodnostní třídy čs. armády. Do Francie se vrátil v říjnu 1922 a převzal velení pěšího pluku. Od března 1924 velel jezdecké brigádě a v červnu téhož roku se stal brigádním generálem francouzské armády. Do výslužby odešel v roce 1928 a zemřel v roce 1953.

Údaje o průběhu vojenské služby plk. Parise jsou převzaty z „Encyklopedie branné moci republiky Československé 1920–1938“, vydané nakladatelstvím Libri v roce 2006.


1108. Nedávno som našiel staré vojenské fotografie môjho starého otca. Pochádzajú z prelomu rokov 1933/34, a starý otec vraj slúžil v Kadani. Môžete napísať, aký útvar bol v tom období v tomto meste? Na tabuľke pred pred fotografovanými je kriedou napísané: Starý kosti 1/46 pol. roty 8/XII 33. (odpovídá Pavel Minařík)

V posádce Kadaň byl od října 1920 do října 1938 dislokován I. prapor pěšího pluku 46, který sídlil v tzv. Masarykových kasárnách. Jeho součástí byla i Vámi zmíněná 1. polní rota, společně s 2. a 3. polní rotou a 4. kulometnou rotou.


1107. Jaké dělostřelecké útvary a kasárna byly počátkem 20. století ve Vídni? Vlastním fotografii velkého formátu, na níž jsou vyfotografováni dělostřelci se dvěma kusy děl, pravděpodobně houfnic, a na fotografii vzadu je údaj, že se jedná o kasárna v Prátru. (odpovídá Pavel Minařík)

V roce 1900 byly ve Vídni dislokovány:

– velitelství 2. dělostřelecké brigády (podřízeno velitelství II. sboru)

  • sborový dělostřelecký pluk 2
  • divizní dělostřelecký pluk 4
  • divizní dělostřelecký pluk 6
  • pevnostní dělostřelecký pluk 1 (s 1., 2., 3. praporem)
  • (další útvary se nacházely mimo posádku Vídeň)

– velitelství 14. dělostřelecké brigády (podřízeno velitelství XIV. sboru)

  • sborový dělostřelecký pluk 14
  • divizní dělostřelecký pluk 42
  • (další útvary se nacházely mimo posádku Vídeň)

Názvy kasáren nejsou ve schematismu rakousko–uherské branné moci uvedeny. Jestliže na fotografii jsou 10cm houfnice, jednalo by se o zbraně, které měly ve své výzbroji sborové dělostřelecké pluky. Divizní dělostřelecké pluky měly ve své výzbroji 8cm kanony. Pevnostní dělostřelecký pluk disponoval 12cm kanony a 15cm houfnicemi.


1106. Součástí PVO československé armády v roce 1938 byly i protiletadlové kulometné roty. Z odpovědi na otázku č. 161 jsem vyčetl, že byly stavěny pěšími pluky a byly vyzbrojeny lehkými kulomety vz. 26. Prosím o informace, jaká byla struktura protiletadlové kulometné roty a kolika kulomety byla vyzbrojena. Někde jsem četl, že to byly roty stálých kulometů. Kolik těchto rot vlastně existovalo před mobilizací a kolik jich bylo mobilizováno? (odpovídá Pavel Minařík)

V případě Vámi zmíněných jednotek šlo o tzv. stálé roty kulometů proti letadlům (srKPL). Jednalo se organizační celky, které byly vytvořeny až v době uvádění čs. armády do stavu zvýšené bojové pohotovosti během mnichovské krize, konkrétně v době vyhlášení tzv. „plánu C“, tj. povolání záložníků na zvláštní cvičení realizované 13.9.1938. Celkem bylo vytvořeno 48 srKPL, které většinou dosáhly bojové pohotovosti 15.9.1938. Každá z těchto rot disponovala 12 ks 7,92mm kulometů vz. 26, rozdělených do tří čet.

K 30.9.1938 se všechny uvedené roty nacházely v zápolí a byly podřízeny následujícím útvarům zabezpečujícím teritoriální obranu proti letadlům:

Prostředky TOPL na teritoriu I. armády
podřízenostsrKPLdislokace
Obvod OPL „A“1/5, 2/5, 3/5, 4/5, 3/28, 4/28Praha
Obvod OPL „B“1/18, 2/18, 1/35, 2/35, 3/38Plzeň
Skupina OPL I/1541/21, 2/21Polička
Skupina OPL II/1541/4, 2/48Semtín
Skupina OPL III/1541/30Česká Třebová
Skupina OPL Kladno1/28, 2/28, 1/38, 2/38Kladno
Skupina OPL Poděbrady1/47Poděbrady
Skupina OPL Liblice2/47Liblice
Skupina OPL Josefov1/48Josefov
Prostředky TOPL na teritoriu II. armády
podřízenostsrKPLdislokace
Obvod OPL „C“1/8, 2/8, 1/15, 2/15, 1/40, 2/40Moravská Ostrava
Skupina OPL I/1521/3, 2/3, 1/6Olomouc
Skupina OPL Kroměříž1/27Kroměříž
Prostředky TOPL na teritoriu IV. armády
podřízenostsrKPLdislokace
Skupina OPL II/1522/10, 1/43, 2/43, 3/43Brno
Skupina OPL VII/152 1)2/6Vyškov
Skupina OPL Oslavany1/10Oslavany
Prostředky TOPL na teritoriu III. armády
podřízenostsrKPLdislokace
Obvod OPL „D“1/17, 2/17, 3/17, 1/41Trenčín
Skupina OPL III/1532/41, 3/41Žilina
Skupina OPL IV/1531/23, 1/39Bratislava
Skupina OPL1/26Banská Bystrica

Pozn.:

1) Skupina určena k protiletecké obraně Hlavního velitelství.

2) Jednotlivé roty byly označeny číslem pěšího pluku, který je vytvářel, a pořadovým číslem, které jim náleželo v rámci tohoto pluku. V případě srKPL 4/28 se tedy jednalo o čtvrtou rotu tohoto druhu postavenou pěším plukem 28.


1105. Chtěl bych vědět, co dělali po roce 1945 pplk. gšt. František Hála a mjr. gšt. Lubor Marek, kteří byli za války čs. vojenskými atašé u polské vlády. (odpovídá Pavel Šrámek)

František Hála se koncem války nacházel v Londýně mimo činnou službu, do vlasti se vrátil v říjnu 1945. Dnem 1.1.1946 byl znovu povolán do vojenské služby a přidělen k velitelství 3. oblasti v Brně. V roce 1947 byl povýšen na plukovníka (s účinností od 1.5.1939) a zastával funkci přednosty 1. oddělení štábu uvedené oblasti. K 1.12.1947 se stal podnáčelníkem jejího štábu. Dne 1.8.1949 byl přeložen jako plk. gšt. do výslužby.

Lubor Marek působil na konci války jako náčelník štábu Čs. samostatné obrněné brigády. V létě 1945 byl ustanoven velitelem dělostřelectva I. armádního sboru v Praze, od 1.8.1946 působil na velitelství dělostřelectva Hlavního štábu čs. armády jako náčelník štábu. V říjnu 1946 byl povýšen na podplukovníka (s účinností od 28.10.1940) a plukovníka (s účinností od 28.10.1943). K 1.11.1947 byl přidělen k Vojenské kanceláři prezidenta republiky coby zástupce přednosty. Dne 17.5.1948 nastoupil dovolenou a 1.9.1948 byl v hodnosti plk. gšt. přeložen do výslužby jako jakékoliv vojenské služby neschopen.


1104. Odkdy byli zavedeni v předmnichovské armádě délesloužící? Byli počítáni mezi vojenské gážisty? V návrhu předpisů z r. 1920 k jazykovému zákonu MNO se píše o poddůstojnících z povolání. Jde o délesloužící? Jak byli započteni ve sčítaní lidu, jako zřízenci, nebo úředníci? (odpovídá Pavel Šrámek)

Délesloužící byli zavedeni branným zákonem č. 193/1920 Sb., konkrétně § 19. Nešlo o vojenské gážisty, ale o zvláštní kategorii, kterou vojenské zákony z roku 1920 fakticky pomíjely, takže délesloužící měli postavení jako vojáci prezenční služby (viz zákon č. 195/1920 Sb.). Teprve postupně se zabezpečení délesloužících zlepšovalo. Bližší podrobnosti najdete na s. 262 až 264 článku Rudolfa Sandera „Branná povinnost v Československu 1918–1938“ otištěném ve Sborníku archivních prací č. 1/1989.


1103. Dobrý den, měl bych dva dotazy.

1) Podle jakých kritérií byli bezprostředně po skončení 1. světové války určováni vojáci ke službě v nové ČSR armádě? Jak to bylo s délkou vojenské služby, započítávala se jim služba v R-U armádě, legiích apod.? A jak byli zařazováni ti, kteří se vraceli později z fronty?
2) Podle čeho a jak se budovala nová čs. armáda? Nebo se převzala „nástupnicky“ po R–U podobně jako při rozdělení ČSFR.
 (odpovídá Pavel Šrámek)

1) Po vzniku samostatného Československa zůstali v platnosti dosavadní rakousko-uherské zákony včetně vojenských, ve skutečnosti ovšem sloužili v nové armádě jen ti, kdo chtěli, což bylo neudržitelné. Proto 14.12.1918 vydalo ministerstvo obrany nařízení, že osoby ročníků narození 1898 až 1882 mají nastoupit vojenskou službu a že ostatní ročníky budou demobilizovány. Válka s Maďarskem však znemožnila normální průběh odvodů (např. na části území Slovenska probíhaly odvody do revoluční armády Slovenské republiky rad), takže řádné odvody začaly až v roce 1920 v souvislosti s branným zákonem č. 193/1920 Sb. Týkaly se ročníků narození 1900 až 1898, přičemž délka vojenské služby byla stanovena na 14 měsíců s přechodným prodloužením na dva roky. Bližší podrobnosti naleznete ve zmiňovaném branném zákoně č. 193/1920 Sb., §§ 60 až 62. Informace o započítávání vojenské služby naleznete opět v příslušných dobových zákonech, a to č. 462/1919 Sb. (legionáři), č. 194/1920 Sb. (příslušníci rakousko-uherské armády) a č. 195/1920 Sb.

2) Československá armáda se po vzniku samostatného státu formovala ze dvou celků, a to jednak z útvarů rakousko-uherské armády, které se nacházely na československém území, a dále z útvarů československých legií ve Francii, Itálii a Rusku, které se postupně vracely domů. Určitou okrajovou roli hrály i dočasné dobrovolnické formace, např. pluky Stráže svobody. Nedošlo tak k nástupnickému převzetí armády po Rakousko-Uhersku obdobně jako při vytvoření AČR po rozdělení ČSFR, i když určitý vliv zde pochopitelně byl (čísla útvarů, vojenské předpisy, velitelský sbor).


1102. Máte nějaké informace o Střelecké národní gardě? Dozvěděl jsem se o ní díky vyznamenání, které bylo vydáno v roce 1938, ale jinak nemám žádné bližší informace. Rovněž by mne zajímalo, za co její členové toto vyznamenání dostávali. (odpovídá Pavel Minařík a Pavel Šrámek)

V daném případě se jedná o organizaci navazující na tradice dobrovolných měšťanských ostrostřeleckých sborů z 19. století. V roce 1926 byly tyto ozbrojené jednotky sdruženy do „Svazu ozbrojených jednot RČS“, který se v roce 1930 přejmenoval na „Národní gardy“ a jejich ústředním orgánem se stal „Svaz národních gard RČS“. Hlavním úkolem NG bylo připravovat své příslušníky pro pomocnou vojenskou službu v případě mobilizace a války. Příslušníci NG měli přitom pěstovat vlasteneckého ducha s vyloučením příklonu k jakékoliv politické orientaci. V roce 1934 členskou základnu NG tvořilo 1850 členů sdružených do 22 organizací. Počátkem roku 1935 se novým velitelem „Národních gard“ stal pplk. pěch. Karel Kříž v hodnosti generála NG, který nahradil dřívějšího velitele plk. Josefa Černohorského. V dubnu 1936 v rámci NG působilo 112 místních organizací (z toho 15 na Slovensku a 2 na Podkarpatské Rusi) s 22 400 členy. V srpnu 1938 v čele NG stanul nový velitel arm. gen. v. v. Josef Šnejdárek a pplk. Kříž nadále působil jako jeho 1. zástupce. V době všeobecné mobilizace, provedené koncem následujícího měsíce, vydal „Svaz národních gard RČS“ výzvu k mužům, na které se nevztahovala vojenská povinnost, aby se přihlásili do služeb občanské obrany v národních střeleckých gardách, a k ženám, aby se přihlásily k dobrovolné a bezplatné pomoci v těchto gardách. Nařízením protektorátní vlády z 31.3.1939 byla činnost NG, stejně tak jako všech dalších občanských polovojenských a tělovýchovných organizací, ukončena.

Z vyznamenání je znám Kříž Národních střeleckých gard „Za věrné služby“ a Řád Národních střeleckých gard Karla IV., který mimo jiné dostal i náčelník Hlavního štábu čs. armády generál Ludvík Krejčí.

Kromě NG v meziválečném Československu ze střeleckých organizací působila ještě „Čs. obec střelecká“ (vznikla v roce 1897 jako „Česká obec střelecká“ a v roce 1934 měla 30 000 členů), společně s „Čs. národním svazem střeleckým“ (vznikl v roce 1925 odtržením části organizací od ČsOS a v roce 1934 měl 128 jednot s téměř 9000 členy).


1101. Děkuji za upřesnění počtu vybetonovaných objektů LO vz. 36 a vz. 37 u III. sboru. Měl bych ale ještě jeden dotaz. V knížce „Když zemřít, tak čestně“ je uvedeno, že do 15.2.1938 bylo vybudováno 624 objektů. Pokud se jedná opravdu o objekty LO vz. 36 i vz. 37, vycházelo by, že objektů vz. 36 bylo vybudováno 178 (bez cvič.) a objektů vz. 37 pouze zbylých 446. Ovšem v knize „Utajené pevnosti“ se uvádí na rok 1938 pouze dokončení prací z r. 1937 – tj. 24 objektů! Ale v roce 1937 bylo zadáno celkem 658 objektů, a pokud se 24 odložilo na rok 1938, mělo být LO vz. 37 v r. 1937 vybudováno 658-24=634 (+178 LO vz. 36) = celkem 812 objektů. V lednu a únoru 1938 se určitě nic nepostavilo, nebo minimum. Zajímal by mě tento velký rozpor informací. (odpovídá Pavel Šrámek)

Po důkladné kontrole, porovnání s výpisy z archivních dokumentů a také konzultaci s autory knihy „Utajené pevnosti“ je zřejmé, že počet 624 vybudovaných objektů u III. sboru k 15.2.1938 zahrnuje pouze lehké objekty vzor 37 (podle jednoho z dokumentů se mělo v roce 1938 dodělat 34 objektů vzor 37 zadaných v roce 1937, což přesně odpovídá: 658–34=624) a počet 1047 vybudovaných objektů u III. sboru k 23.9.1938 zahrnuje lehké objekty vzor 36 i vzor 37. Proč tomu tak je, nevíme.


1100. Chtěl bych poprosit o upřesňující informace ohledně počtu vybetonovaných objektů lehkého opevnění vz. 37 a to zejména v oblasti III. sboru (JM). Dle knihy „Když zemřít, tak čestně“ bylo k 15.2.1938 vybudováno 624 objektů LO (kde není jasno, jestli do seznamu patří i LO vz. 36?) a do 23.9.1938 dalších 423 objektů. Tzn. celkem 1047. Mé informace dávají počet 180 LO vz. 36 + 883 LO vz. 37 = 1063. (odpovídá Pavel Šrámek)

Počty v knize „Když zemřít, tak čestně“ nezachycují objekty dokončené po 23.9.1938 ani objekty cvičné a skutečně zahrnují lehké objekty vz. 36 i 37. Nejpřesnější čísla obsahuje publikace „Utajené pevnosti. Československé opevnění z let 1936–1938 na jižní Moravě“ z roku 2003. Podle ní bylo na území III. sboru postaveno 178 objektů vz. 36 (plus 2 cvičné) a 880 objektů vz. 37 (plus 3 cvičné).


1099. Byla nějak změněna délka vojenské služby během 1. světové války pro potřeby „válečného úsilí“, nebo po uplynutí zákonné doby (viz dotaz čís. 852) byl voják propuštěn do zálohy. Jak to bylo s „přesluhováním“ do armády ČSR (např. narukoval v r. 1917). (odpovídá Pavel Šrámek)

Během 1. světové války se délka vojenské služby neřešila, všechny povolané ročníky, ať již nováčci nebo vycvičení záložníci, museli sloužit až do konce války. K propuštění mohlo dojít pouze z důvodu neschopnosti vykonávat vojenskou službu. Bližší údaje byste měl nalézt v knize Ivana Šedivého „Češi, české země a velká válka 1914–1918“, která vyšla v Praze roku 2001.


1098. Rád bych se zeptal ohledně pohraničních sporů nově vzniklé RČS v letech 1918–1920 na literaturu, kterou byste mi doporučili, nebo nějaký odkaz na webu. (odpovídá Jiří Friedl a Pavel Minařík)

K bojům na Těšínsku existuje poměrně rozsáhlá literatura. Přehled vojenských akcí přináší A. Pekárek v článku „Obsazení Těšína a útok na Skočov“, publikovaném v časopisu Vojenské rozhledy, roč. 1924, str. 173–184. O tuto studii se opírá řada autorů. K dispozici jsou též vzpomínky velitelů obou vojenských svazků Franciszka Latinika a Josefa Šnejdárka (F. Latinik: „Walka o Ślask Cieszyński w 1919“, r. Cieszyn 1934 a J. Šnejdárek: „Co jsem prožil“, Praha 1939 /vyšlo též pod názvem „Pochoduj nebo zemři“ v Praze 1994/). Důležitou studií je kniha Jaroslava Valenty „Česko–polské vztahy v letech 1918–1920 a Těšínské Slezsko“, vydaná v roce 1961 v Ostravě. V roce 2001 vyšla též kniha Lubomíra Kubíka „Těšínský konflikt. Dramatické okamžiky česko–polských vztahů“ (Olomouc, Votobia 2001). Před touto knihou je však třeba varovat, protože obsahuje řadu nesmyslů a chyb, protože autor se v problematice neorientuje (viz recenze Mečislava Boráka v časopise Těšínsko, 1/2001, str. 27–30, a Jaroslava Valenty v časopise Slezský sborník, 2/2001, str. 145–150). Jinak samozřejmě v meziválečném období u příležitosti výročí týdenní války o Těšínsko vycházela celá řada polských i českých publikací, leckdy ovšem tendenčních. Ty nejdůležitější jsou uvedeny v seznamu literatury ve výše citované Valentově knize. Poměrně rozsáhlé pasáže popisující spor o Těšínsko jsou v Peroutkově knize „Budování státu“.

Boje na Slovensku jsou popsány v knize Dušana Tomáška „Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko 1918–1920“ (nakladatelství Epocha, Praha 2005), která obsahuje i výběrovou bibliografii literatury na dané téma.


1097. Česko–polského ozbrojeného konfliktu o Těšínsko v lednu 1919 se zúčastnily rovněž fryštátský 17. myslivecký prapor a dobrovolnické prapory bohumínský a orlovský. Jsou o nich známy nějaké podrobnosti (složení, velitelé, jejich činnost)? (odpovídá Jiří Friedl)

Výzkum, který by podrobně mapoval složení a početní stavy jednotek, které se z československé strany účastnily bojů o Těšínsko v lednu 1919, dosud proveden nebyl. Zvláště v případě dobrovolnických jednotek je obtížné zjistit o nich další podrobnosti. V regionálních archivech se o jejich složení prakticky nic nezachovalo, a tak jediná cesta, která by mohla objasnit jejich roli ve válce o Těšínsko v roce 1919, spočívá ve studiu archivních dokumentů přístupných ve Vojenském historickém archivu v Praze. Jelikož se bojů na Těšínsku účastnily zejména jednotky legií z Francie a také Itálie, je možné, že právě v jejich materiálech by se daly další údaje o dobrovolnických a snad i dalších jednotkách nalézt. Kromě toho je možné ve Vojenském historickém archivu studovat i dokumenty Ministerstva národní obrany a Hlavního štábu, kde by se také mohly nacházet další údaje.


1096. V jinak zajímavé a podnětné knize Piotra Majewskeho „Nierozegrana Kampania“ mně nesedí některé údaje. Především autor uvádí, že čs. pěší divize „A“ měla ve výzbroji jen 54 těžkých kulometů a typ „B“ jen 20. Udělám-li propočet na základě odpovědi č. 47, vychází na prapor 12 TK, na pluk 36 a tedy na divizi 108. Pplk. Ludvík Svoboda uvádí ve svých pamětech, že mobilizovaný ppl 53 měl mimo jiné ve výzbroji 111 LK a 36 TK, což zhruba odpovídá předchozímu propočtu. Jak to tedy bylo ve skutečnosti? Druhý dotaz: jak byly v r. 1938 organizovány roty LK proti letadlům – kolik měly kulometů? (odpovídá Pavel Šrámek)

Tabulkový počet těžkých kulometů v divizi československé armády byl skutečně 108, jak uvádíte. Někdy se lze setkat i s číslem 114, kdy je ještě započítáno 6 těžkých kulometů ve třech lehkých tancích smíšeného předzvědného oddílu.

Pokud jde o roty protiletadlových kulometů, československá armáda měla jednak roty velkých kulometů proti letadlům vyzbrojené 20mm kanony Oerlikon a dále stálé roty kulometů proti letadlům vyzbrojené lehkými kulomety vz. 26. Rota velkých kulometů měla ve výzbroji 8 kusů kanonů Oerlikon, stálá rota disponovala zřejmě 12 kulomety (3 čety po 4 kusech).

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek