1050. Zajímám se historii pluku útočné vozby 2. Velmi oceňuji Vaši práci. Ze zodpovězených dotazů jsem se mnohé dověděl. Potřeboval bych ale objasnit některé další otázky:
- Z dosud publikovaného jsem získal přesvědčení, že PÚV 2 byl založen v roce 1935 v Přáslavicích a v následujícím roce se přestěhoval do Vyškova, kde se stavěla nová kasárna. Ve vyškovských novinách z roku 1936 je uvedeno, že 1. října toho roku zahájil ve Vyškově své působení.
- Velitelem pluku byl plukovník Morávek, velitelem 3. praporu pplk. Ellinger. Jména ostatních velitelů nejsou známa.
- Jeden prapor pluku byl stále v Přáslavicích – tedy od roku 1935 až do března 1939. Domnívám se, že to bylo pro nedostatek místa ve Vyškově, protože i jeden z vyškovských praporů byl umístěn mimo kasárna, ve městě v prostoru bývalé Radionky.
- V květnové i zářijové mobilizaci byla část pluku asi po četách přidělena k podpoře předsunutých praporů a praporů SOS. Je známo, kolik tanků a kde byly nasazeny?
- 10. března byla na Slovensku provedena zvláštní opatření – stanné právo – nazývané také Homolův puč. Podle vyjádření bývalého příslušníka pluku, část pluku byla přesunuta do Bratislavy, kde zabezpečovala tato opatření. Po skončení se části PÚV 2 přesunovaly v noci ze 14. na 15. března zpět do posádky Vyškov a dorazily do kasáren ráno kolem 6.00 hodin, kdy již začínala okupace českých zemí. Jsou nějaké bližší zprávy o této akci? Dotaz na Slovensku byl bezpředmětný.
- V říjnu a listopadu byla část pluku odvelena na Slovensko proti Maďarům a setrvala tam až do března 1939, kdy po skončení bojů ustoupila na Slovensko, kde v Martině 18. března se vzdali slovenským vojákům. Nejsou známy nějaké bližší podrobnosti?
Předem děkuji za pomoc. Chceme k 70. výročí zahájení činnosti pluku ve Vyškově připravit stručnou historii pluku. (odpovídá Pavel Minařík)
Pluk útočné vozby 2 vznikl 15.9.1935 a nejprve podléhal velitelství milovické brigády útočné vozby. V době vzniku se kromě velitelství, hospodářské správy, technické správy a pomocné roty (s velitelskou četou, spojovací četou, četou pro zásobování a odsuny) skládal z I. praporu (1. rota tančíků a obrněných automobilů, 2. a 3. rota lehkých tanků), II. praporu (4. až 6. rota lehkých tanků), III. praporu (7. až 10. rota lehkých tanků) a náhradního praporu. Poslední rota každého praporu byla rámcová a technikou v této době disponovala pouze 1. rota v podobě 9 tančíků a 6 obrněných automobilů. První lehké tanky pluk obdržel až v lednu 1936. Jednalo se o 18 ks LT–34, rozdělených po třech strojích k rotám, které nebyly rámcové (2., 4., 5., 7., 8., 9.). Další dodávky tanků následovaly až během 1. čtvrtletí roku 1937, kdy pluk převzal prvních 25 ks LT–35. Celkově do září 1938 obdržel 49 tanků tohoto typu. Mezitím v říjnu 1936 u I. praporu vznikla motocyklová rota (očíslovaná jako 1., což si vynutilo změnu v číslování všech následujících rot). Obě tankové roty byly ze složení I. praporu vyjmuty a vytvořily nový II. prapor. Dosavadní II. a III. prapor byl přečíslován na III. a IV. prapor, přičemž do složení prvního náležely tři tankové roty (5., 6., 7.) a do složení druhého čtyři (8., 9., 10. 11.). Dále v bezprostřední podřízenosti velitelství pluku vznikly v Brně dvě kanonové roty (12. a 13.). Následná reorganizace pluku se uskutečnila již v říjnu 1937. U I. praporu vznikla další motocyklová rota (očíslovaná jako 2., takže se opětně změnilo číslování všech následujících tankových rot) a do složení praporu se vrátily obě původní tankové roty, nyní očíslované jako 4. a 5., čímž zanikl stávající II. prapor. Dosavadní III. a IV. prapor se přečísloval na II. a III. prapor, přičemž se počet rot u druhého z nich snížil na tři. Doposud samostatné kanonové roty byly sloučeny do IV. praporu, jehož složení posílila v pořadí třetí rota KPÚV (očíslovaná jako 14.). Ve stejné době pluk přešel od rušené brigády útočné vozby do podřízenosti velitelství brněnského III. sboru. Poslední reorganizace byla provedena k 15.9.1938. Ze složení I. praporu byly opětně vyjmuty tankové roty, které se včlenily do II. praporu. Současně realizované vytvoření další tankové roty umožnilo vytvoření nového IV. praporu o třech tankových rotách, v důsledku čehož byl stávající kanonový prapor přečíslován na V. prapor. Konečná organizace pluku byla následující: velitelství pluku s pomocnou rotou, I. prapor (1. a 2. motocyklová rota, 3. rota tančíků a obrněných automobilů), II. prapor (4. až 6. rota lehkých tanků), III. prapor (7. až 9. rota lehkých tanků), IV. prapor (10. až 12. rota lehkých tanků), V. prapor (13. až 15. kanonová rota) a náhradní prapor.
Dislokace pluku se vyvíjela následovně:
- velitelství pluku s pomocnou rotou: od 15.9.1935 Olomouc, od července 1937 Vyškov
- I. prapor: od 15.9.1935 Přáslavice, od září 1936 Vyškov
- II. prapor: od 15.9.1935 Olomouc, 1.10.1936 přečíslován na III. prapor, od dubna 1937 Vyškov, 1.10.1937 přečíslován na II. prapor
- II. prapor: od 1.10.1936 Přáslavice, od 1.10.1937 zrušen
- III. prapor: od 15.9.1935 Přáslavice, 1.10.1936 přečíslován na IV. prapor, 1.10.1937 přečíslován na III. prapor, od září 1938 Vyškov
- samostatné kanonové roty: od 1.10.1936 do listopadu 1937 Brno
- IV. prapor: od 1.10.1937 Vyškov, 15.9.1938 přečíslován na V. prapor
- IV. prapor: od 15.9.1938 Vyškov
- náhradní prapor: od 15.9.1935 Olomouc, od února 1937 Vyškov
Ve velení pluku a jemu podřízených praporů se vystřídala celá řada důstojníků. Jejich přehled je uveden v příspěvku Jiřího Fidlera publikovaném ve Sborníku VVŠ PV, roč. 1992, čís. 2, řada „C“, pod názvem „Pluk útočné vozby 2 (1935–1939)“. K 15.9.1938 se jednalo o následující funkcionáře:
- velitel pluku: plk. pěch. Josef Studený
- velitel I. praporu: pplk. jezd. Bohumil Kaprál
- velitel II. praporu: pplk. pěch. Bohuslav Přikryl
- velitel III. praporu: mjr. pěch. Josef Sovadina
- velitel IV. praporu: mjr. pěch. Josef Vrkoč
- velitel V. praporu: pplk. pěch. František Ellinger
- velitel náhradního praporu: pplk. pěch. Antonín Haňák
Podle našich poznatků pluk při květnových mimořádných opatřeních asistenční jednotky do pohraničí neodesílal. Jednotky určené k doplnění 2. rychlé divize operovaly v blízkosti Litovle. Počátkem srpna 1938 od pluku k udržení pořádku ve zněmčelém pohraničí odjely tři čety obrněných automobilů, dvě motocyklové čety a jedna četa tančíků do Šumperku, Bruntálu, Hustopečí a Hranic, přičemž další dvě čety lehkých tanků byly v pohotovosti v Přáslavicích. Koncem srpna byly pro potřebu nově stavěných pohotovostních oddílů poskytnuty dva obrněné automobily. Uvedené pohotovostní jednotky v září chyběly v hlavních silách pluku. V souvislosti s henleinovským povstáním a následným vyhlášením všeobecné mobilizace se pluk rozpadl na celou řadu menších jednotek, které byly zařazeny u různých vyšších velitelství. Především se jednalo o Prapor lehkých tanků 3 a Motorizovaný přezvědný oddíl 2 předané do složení 2. rychlé divize, společně s velitelstvím Motorizovaného přezvědného oddílu 3 a motocyklovou rotou 3 pro 3. rychlou divizi. Z obrněných jednotek se následně jednalo o 1 četu obrněných automobilů (č. 2) a 5 čet tančíků (č. 9, 10, 11, 12, 13) určených pro posílení hraničních oblastí v rámci II. a IV. armády, 8 čet lehkých tanků (č. 6, 7, 8, 14, 19, 36, 37, 38) zařazených do složení smíšených přezvědných oddílů pěších divizí a hraničních oblastí stejných čísel. V mírové posádce zůstal náhradní prapor a tzv. útvary skupiny „D“, tj. personálně sice postavené, ale nevyzbrojené. V tomto případě šlo o Prapor lehkých tanků 4 (předurčený pro 2. rychlou divizi), Prapor lehkých tanků 11 a Prapor lehkých tanků 12 (předurčené do zálohy Hlavního velitelství).
Motorizovaný přezvědný oddíl 2 opustil vyškovská kasárna 13.9.1938 a teprve 29. září se všechny jeho jednotky soustředily u Moravských Budějovic. V průběhu října operoval v blízkosti Vyškova a následně se přesunul k východoslovenským Sečovcům. Od 4. do 10.11.1938 se před předáním Košic Maďarsku podílel na udržování pořádku ve městě. Potom odjel na Podkarpatskou Rus. Zde přešel do podřízenosti 12. divize a usadil se ve Svalavě. Mimo jiné se zúčastnil lednových potyček s maďarskou armádou, ve kterých ztratil obrněný automobil vz. 30. Na východě republiky setrval až do 15.3.1939 a jako jeden z posledních útvarů čs. armády ustoupil na Slovensko, kde byl odzbrojen a jeho příslušníci odesláni do mateřské posádky.
Prapor lehkých tanků 3 odjel z Vyškova několik dnů po MPO 2. Nejprve se nacházel v podřízenosti 2. rychlé divize, která se od 13.9.1938 soustřeďovala v prostoru Olomouc – Litovel. Dne 25. září ale bylo přijato rozhodnutí o jeho odvelení ke 4. rychlé divizi. Proto se svými 40 tanky 26. září opustil 2. rychlou divizi, téhož dne dorazil ke 4. rychlé divizi a rozmístil se v prostoru Budislav – Hlavnov – Předboř. Následně byl 29. září odeslán zpět ke 2. rychlé divizi do Jaroměřic nad Rokytnou, s níž 4. října v dopoledních hodinách zahájil přesun do Vyškova. Zde byl ale odpoledne odeslán k posílení 3. rychlé divize do Nitry, kam dorazil 5. října. Ze Slovenska se vrátil až 19.12.1938. Předtím se nacházel převážně v Hlohovci a krátce před svým návratem i v Bratislavě. Na Slovensku zůstala pouze jeho 2. rota, která již od konce října se svými 13 tanky působila na východním Slovensku a později i Podkarpatské Rusi u Sečovců, Užhorodu a Mukačeva. Zde byla podřízena 12. divizi a v březnu 1939, částečně společně s jednotkami MPO 2 (jedna četa), částečně samostatně, ustoupila do Humenného a Prešova, kde její vozidla převzala nově vzniklá slovenská armáda.
Po demobilizaci a postupném návratu většiny jednotek do mírové posádky, kromě MPO 2 a Praporu LT 3, pluk pokračoval v plnění výcvikových úkolů až do 15.3.1939. S příchodem německých okupačních jednotek však jeho činnost postupně ustala. Již k 31.3.1939 došlo ke zrušení „bojových“ rot a praporů v rámci pluku a jejich agendu převzal náhradní prapor. Při předávání vyškovských kasáren došlo koncem března 1939 k incidentu mezi německými strážnými a vyklízejícími čs. vojáky, přičemž byl zbloudilou střelou ze samopalu v budově V. praporu usmrcen zástupce výkonného rotmistra 13. roty čet. asp. František Minařík, připravující k předání sklad materiálu své jednotky. Existence pluku se završila 20.7.1939, kdy byl vydán poslední plukovní rozkaz. Formálně svoji činnost ukončil k 31.7.1939, stejně tak jako ostatní útvary čs. armády.
O problematice tankového vojska čs. armády se můžete další informace dozvědět ve studii Vladimíra Franceva „Vývoj organizace útočné vozby československé armády 1918–1938“ (Historie a vojenství, roč. 1991, čís. 5) nebo v článku Jiřího Fidlera „Reorganizace útočné vozby československé branné moci v září 1938“ (Historie a vojenství, roč. 1996, čís. 6). Popis nasazení tankových jednotek PÚV 2 na Slovensku a Podkarpatské Rusi můžete nalézt v knize Oty Holuba „Československé tanky a tankisté“, vydané nakladatelstvím Naše vojsko v roce 1980, nebo knize Vladimíra Franceva „Československé tanky, obrněná auta, obrněné vlaky a drezíny 1918–1939“, vydané nakladatelstvím Ars–Arm v roce 1993. O návratu jednotek PÚV 2 z Bratislavy 15.3.1939 pojednává příspěvek zveřejněný ve sborníku okresního výboru ČSBS ve Vyškově, vydaném při příležitosti 60. výročí ukončení 2. světové války.
Další informace získáte studiem archivního fondu PÚV 2, uloženého ve Vojenském ústředním archivu v Praze. Fond ve 4 kartonech obsahuje spisy a rozkazy z let 1935 až 1939.
1049. Které jednotky čs. armády se nacházely v Opavě od roku 1918? (odpovídá Pavel Minařík)
V posádce Opava byly dislokovány následující útvary bývalé prvorepublikové armády:
| – Posádkové velitelství | 1919 – 1938 |
| – Okrskové velitelství | 1919 |
| – velitelství 5. divize | 1919 |
| – velitelství 10. pěší brigády | 1919 |
| – velitelství 8. divize | 1920 – 1931 |
| – velitelství 15. pěší brigády | 1920 – 1937 |
| – velitelství 8. polní dělostřelecké brigády | 1920 – 1931 |
| – Ženijní skupinové velitelství IV | 1935 – 1938 |
| – náhradní prapor pěšího pluku 1 | 1919 |
| – náhradní prapor střeleckého pluku 15 | 1919 |
| – pěší pluk 15 | 1921 – 1938 |
| – pěší pluk 34 | 1920 – 1933 |
| – I. prapor pěšího pluku 34 | 1936 – 1937 |
| – pěší pluk 40 | 1920 – 1921 |
| – samostatná strážní rota 1 | 1937 – 1938 |
| – IV. prapor hraničářského pluku 4 | 1938 |
| – 1. baterie dělostřeleckého pluku 6 | 1920 |
| – náhradní baterie dělostřeleckého pluku 8 | 1920 – 1922 |
| – dělostřelecký pluk 8 | 1927 – 1938 |
| – dělostřelecký pluk 108 | 1920 – 1927 |
| – dělostřelecký oddíl 258 | 1920 – 1933 |
| – 8. rota automobilního praporu 2 | 1921 – 1933 |
| – 8. rota vozatajského praporu 3 | 1920 – 1933 |
| – vozatajská eskadrona 8 | 1933 |
| – Vojenská stavební odbočka 8 | 1920 – 1936 |
| – Zeměbranecká nemocnice | 1919 – 1920 |
| – Divizní (sborová) nemocnice 8 | 1921 – 1938 |
| – Proviantní sklad 8 (odbočka Proviantního skladu 7) | 1920 – 1935 |
| – Velitelství evidence koňstva 8 | 1919 – 1937 |
| – Vojenský správce tovární skupiny 20 MS | 1918 – 1920 |
| – Vojenská správa průmyslové skupiny 18 | 1920 – 1921 |
| – Doplňovací okresní velitelství | 1919 – 1938 |
| – Zeměbranecké doplňovací okresní velitelství | 1918 – 1919 |
| – Domobranecké doplňovací okresní velitelství | 1918 – 1921 |
| – Brigádní soud | 1920 – 1923 |
| – Funkcionář vojenského prokurátora | 1920 – 1923 |
| – Vojenská věznice | 1920 – 1925 |
Přehled útvarů čs. armády po roce 1945 je uveden v odpovědi na dotaz čís. 488.
1048. Mohl bych prosím poprosit o informaci z roku 1931? Našel jsem pohlednici jednoho z mých předků (Leo Janas, tech. rota pl. 36, Užhorod, Podkarpatská Rus). Mohl bych se prosím dozvědět více informací o jednotce, místě a účelu. (odpovídá Pavel Minařík)
Technická rota pěšího pluku 36 sídlila společně s velitelstvím pluku v Užhorodu. Vznikla v říjnu 1920 při vytvoření tehoto pluku a skládala se ze dvou zákopnických čet a jedné čety spojovací. V září 1933 byla jedna ze zákopnických čet zrušena a její místo zaujala četa děl. V říjnu 1935 ale tato četa rotu opustila a na jejím základě vznikla rota doprovodných zbraní, s kanonovou četou a minometnou četou. Technická rota byla nadále tvořena pouze zákopnickou četou a spojovací četou. Užhorod opustila společně s velitelstvím pluku v listopadu 1938 a až do svého zrušení v létě 1939 sídlila v Perečíně.
1047. Jaká byla organizační struktura, stavy, výzbroj a výstroj jednotek jezdectva v letech 1935-1938? Koupil jsem si Encyklopedii branné moci Republiky Československé 1920–1938″ a početní stavy, ani stavy výzbroje jednotek jezdectva jsem v ní nenašel. Prosím o nasměrování na nějaké konkrétní údaje. (odpovídá Pavel Minařík)
Organizace jezdeckých (dragounských) pluků je uvedena v odpovědi na dotaz č. 184 a 722. Počty osob a výzbroje u dragounských pluků byly v roce 1937 následující:
| Dragounský pluk čís. | 1–6, 8, 11 | 7, 9, 10 | Celkem |
| Osob | 900 | 764 | 9574 |
| Koní | 694 | 618 | 7406 |
| Nákladních automobilů | 2 | 2 | 22 |
| Speciálních automobilů | 2 | 2 | 22 |
| Pušek | 647 | 523 | 6745 |
| Pistolí | 264 | 241 | 2824 |
| Lehkých kulometů | 24 | 24 | 264 |
| Těžkých kulometů | 8 | 8 | 88 |
| KPÚV | 2 | 0 | 16 |
1046. Kolik stálo vybudování ,,řopíku“ typ A a B? (odpovídá Pavel Minařík)
Cenu, kterou musela vojenská správa zaplatit za vybudování jednoho objektu lehkého opevnění vz. 37, ovlivňovalo jeho konkrétní stavební provedení (zesílený, zeslabený, lomený) a umístění v terénu. Pokud se jednalo o pevnůstku v základním provedení, jejíž výstavbu nekomplikovaly složité terénní podmínky, cena objektu A a B s vnitřním vybavením, bez zbraní a střeliva, činila cca 55 až 60 tis. korun, objektu C okolo 13 až 15 tis. korun a objektu D či E cca 30 tis. korun. V horském terénu ovšem cena jednoho objektu A mohla dosáhnout téměř 90 tis. korun.
1045. Mám cenzurovanou korespondenci z roku 1938 (září, říjen), pošta Náchod 1, a razítko cenz. je pěší pluk 48, rota 6. nebo 8. Můžete mi pomoci s dislokací? Jednalo se o jednotku, která měla něco společného s pevností v Dobrošově? (odpovídá Pavel Minařík)
Informace k vojenské jednotce, která se v době mobilizace nacházela na Dobrošově, můžete najít v odpovědi na dotaz čís. 584. Ve stejné době se 6. pěší rota II. polního praporu pěšího pluku 48 nacházela v obci Slavíkov. III. polní prapor, jehož součástí byla i 8. pěší rota, byl soustředěn u obce Starkoč. Dvě roty pluku se ovšem nalézaly na Broumovsku, kde plnily asistenční úkoly při potlačování henleinovského povstání.
1044. Zajímalo by mne, jestli se během roku 1918 poblíž italských hranic pohybovaly vojenské jednotky pocházející z okolí Olomouce, Přerova nebo Prostějova. Pokud ano, jaké bylo místo jejich působení, poslání a bojové nasazení? (odpovídá Pavel Minařík)
Letních a podzimních bojů na Piavě roku 1918 se z Vámi uvedeného regionu zúčastnil 13. střelecký (zeměbranecký pěší) pluk doplňovaný z Olomoucka. Do závěrečných říjnových střetnutí rovněž tak zasáhl 5. prapor polních myslivců, taktéž doplňovaný z teritoria Doplňovacího okresního velitelství Olomouc. Bližší informace můžete nalézt v knize Josefa Fučíka „Piava 1918“, vydané v Praze v roce 2001 nakladatelstvím Havran.
1043. Chcel by som sa dozvediet niečo o pešom pluku 33 „Doss Alto“, pretože tam pôsobil môj pradědo. (odpovídá Pavel Minařík)
Pěší pluk 33 vznikl při unifikaci v říjnu 1920 sloučením dosavadního 33. pěšího pluku italských legií (vznikl 26.4.1918), 73. pěšího pluku (vznikl 1860 v Chebu) a 6. střeleckého pluku (vznikl 1889 v Chebu). Unifikovaný pluk byl tvořen velitelstvím pluku s pomocnou rotou a technickou rotou, I. až III. praporem a náhradním praporem. Všechny součásti pluku se v době jeho vzniku nacházely v Chebu. V lednu 1921 byl odeslán na Slovensko II. prapor, který až do září 1921 působil ve Velkém Krtíši. Poté se nejprve ubytoval v Praze–Motole a od července 1926 ve Falknově nad Ohří. V téže době se do tohoto města přesunul i náhradní prapor. V říjnu 1935 u pluku vznikla rota doprovodných zbraní dislokovaná v Chebu. Čestné pojmenování Doss´Alto pluk získal na základě rozhodnutí prezidenta republiky 24.10.1923.
V únoru 1938 byl celý pluk přeložen na Slovensko. Plukovní velitelství s přímo podřízenými rotami a III. praporem sídlilo v Šaštíně, I. prapor v Cerovom–Lieskové, II. prapor v Senici a náhradní prapor v Novém Mestě nad Váhom. Do Senice se v prosinci 1938 přestěhovaly velitelství pluku s podřízenými rotami a III. prapor. V téže době se I. prapor přesunou do Modry. Svoji existenci pluk ukončil v létě 1939, při reorganizaci útvarů pěchoty nově vytvořené slovenské armády.
Po ukončení 2. světové války se v červnu 1945 pěší pluk 33 obnovil ve Falknově nad Ohří. V srpnu téhož roku byl přemístěn do Chebu. Zde kromě plukovního velitelství sídlil III. prapor a náhradní prapor, zatímco I. prapor se ubytoval v Aši a II. prapor v Kynšperku nad Ohří, odkud se později rovněž přesunul do Chebu. V říjnu 1947 proběhla reorganizace pluku na pěší prapor 33. Dne 3.3.1948 opětně obdržel pojmenování Doss´Alto, které mu ale bylo ponecháno pouze do května 1950. Zpětná reorganizace praporu na pluk se formálně uskutečnila v říjnu 1949, útvar si ovšem ponechal rotní organizaci. V Chebu setrval až do svého zrušení koncem roku 1950, kdy byl předán Ministerstvu národní bezpečnosti k posílení nově zřizovaných jednotek Pohraniční stráže.
Ve velení pluku se postupně vystřídali: plk. pěch. Rudolf Fabián (1920 až 1925), plk. pěch. Silvestr Bláha (1925 až 1926), pplk. pěch. Antonín Wilfert (1926 až 1927), plk. pěch. Silvestr Bláha (1927 až 1929), plk. pěch. Jindřich Bejl (1929 až 1931), pplk. pěch. František Kadláček (1931 až 1932), plk. pěch. Jindřich Bejl (1932), plk. pěch. Karel Dašek (1932 až 1935), plk. pěch. František Kouřil (1935 až 1937), plk. gšt. Eduard Horák (1937 až 1939) a nezjištěno (1945 až 1950).
1042. Zajímala by mne historie dragounského pluku 10, v období před 2. WW dislokovaném v Berehově (Beregově) a jaký byl jeho další osud po válce. (odpovídá Pavel Minařík)
Vámi uvedený útvar se vytvořil v rámci unifikace jezdectva čs. armády v říjnu 1920 jako jezdecký pluk 10. Navazoval na původní dragounský pluk 10, jehož kořeny sahaly do roku 1631. Unifikovaný pluk se skládal z velitelství, 1., 2. a 3. eskadrony, kulometné eskadrony a náhradní korouhve s náhradní eskadronou a remontní eskadronou. Plukovní velitelství společně s 1. a 2. eskadronou a náhradní korouhví sídlily v Dobřanech, 3. eskadrona a kulometná eskadrona v Horšovském Týnu.
V květnu 1921 se pluk přemístil na Podkarpatskou Rus. Jeho novým posádkovým městem se stalo Berehovo, ale pro nedostatek ubytovacích kapacit byla část jednotek dislokována odloučeně (1. eskadrona do ledna 1923 v Hati, 2. eskadrona do října 1922 v Baťovu, 3. eskadrona do října 1922 ve Veliké Běhani). Náhradní korouhev se z Dobřan přesunula do Sečovců až v roce 1922. Její remontní eskadrona se ale až do října 1934 usadila v Dovhé. V Berehovu vytvořilo velitelství I. korouhve, kterému byly podřízeny 1. a 2. eskadrona. Její složení doplnila technická eskadrona dislokovaná do července 1923 v Buču. Dále vzniklo velitelství II. korouhve, jemuž byla podřízena již existující 3. eskadrona a kulometná eskadrona, společně s nově zřízenou 4. eskadronou v Šomu. Později byla stávající kulometná eskadrona očíslována jako 2. a z technické eskadrony se stala 1. kulometná eskadrona. V roce 1928 byly jezdecké a kulometné eskadrony průběžně očíslovány od 1 do 6. V září 1933 byly obě kulometné eskadrony (3. a 6.) zrušeny a nahrazeny novou 3. kulometnou eskadronou v Berehovu, bezprostředně podřízenou plukovnímu velitelství. Zároveň zde vznikla pomocná eskadrona.
V letech 1934 až 1936 se realizoval postupný přesun pluku do Mukačeva. Nejprve se v březnu 1934 přestěhovala náhradní korouhev, v červnu 1934 ji následovala I. korouhev, v říjnu následujícího roku 3. kulometná eskadrona s remontní eskadronou a nakonec v září 1936 velitelství pluku s pomocnou eskadronou a II. korouhví. S platností od 1.1.1936 byl útvar přejmenován na dragounský pluk 10. V září 1936 se náhradní korouhev (bez remontní eskadrony) přemístila do Prešova a v lednu až únoru 1938 došlo k přestěhování II. korouhve a 3. kulometné eskadrony do Košic. Po maďarské okupaci Mukačeva a Košic v listopadu 1938 se celý pluk soustředil v Prešově. Zde k 15. prosinci zanikl. V činnosti zůstala pouze náhradní eskadrona k ní přičleněné vozatajské eskadrony. K definitivnímu zániku posledních jednotek pluku došlo po odtržení Slovenska od Československa v březnu 1939.
K pluku byly taktéž dočasně přičleněny: cyklistická eskadrona 3 (v letech 1920 až 1922), vozatajská eskadrona 19 (od září 1937), vozatajská eskadrona 11 a 12 (od ledna 1938).
Ve velení pluku se postupně vystřídali: pplk. jezd. Jan Slavík (1920 až 1922), plk. jezd. Josef Vamberský (1922 až 1925), pplk. gšt. JUDr. Josef Koutňák (1925 až 1928), plk. jezd. Vilém Hejný (1928 až 1933), plk. jezd. Hynek Hrček (1933 až 1937) a plk. jezd. Gustav Viktorin (1937 až 1938).
Po 2. světové válce nebyl pluk obnoven, protože v rámci čs. armády již klasické jezdectvo nefigurovalo.
1041. Prosím o text vojenské přísahy podle řádu A-I-1. (odpovídá Pavel Minařík)
Přísaha československého vojska, schválená Národním výborem 5.11.1918, byla nejprve dána na vědomí výnosem Vojenského staničního velitelství v Praze, které nařídilo vykonat příslušný ceremoniál u všech vojenských útvarů čs. armády dne 12.11.1918. Mírně upravené verze byly následně zveřejněny ve Věstníku čs. MNO z 8.2.1919 a 17.5.1919. Poslední z uvedených verzí byla poté zahrnuta do branného zákona z roku 1920 a služebního předpisu A–I–1 Vojenský služební řád (vydaného v prvním vydání v roce 1926 a ve druhém doplněném vydání v roce 1938). Text přísahy z 17.5.1919 byl následující:
„Přísaháme při všem, co jest nám svato, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budeme poslušni presidenta a vlády republiky Československé a všech svých velitelů, presidentem a vládou ustanovených, přísaháme, že budeme bez odmluvy plniti její nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svých vojsk neopustíme, ale i životy své ochotně dáme na ochranu vlasti a za její svobodu, přísaháme, že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce se brániti tak, jak nám to káže mužná čest a vědomí povinností občanských. Tak přísaháme!“
Ústní přísahu stvrzoval každý voják svým podpisem. Od roku 1922 byly proto kromě českého textu k dispozici i texty v jazyce německém, rusínském, polském, maďarském a rumunském. Uvedená podoba přísahy s drobnými doplňky platila až do 1.10.1950, kdy byla nahrazena novou vojenskou přísahou, zveřejněnou v služebním předpisu Zákl–I–1 Řád vnitřní služby československé branné moci.
1040. Rád bych se dozvěděl více detailních informací o k. k. Landwehr-Infanterie-Regiment Nr. 9. Bojové nasazení v 1. světové války, složení, velitelé, posádková obec. (odpovídá Pavel Minařík)
Landwehr-Infanterie-Regiment Nr. 9 se vytvořil v roce 1889 sloučením dosavadních Landwehr-Bataillon Nr. 39 Litoměřice, Nr. 40 Litoměřice a Nr. 41 Chomutov jako Böhmisches Landwehr-Infanterie-Regiment Nr. 9. Plukovní velitelství se nacházelo v Litoměřicích a jednotlivé zeměbranecké prapory zůstaly v dosavadních posádkách. V roce 1894 byl pluk přejmenován na Landwehr-Infanterie-Regiment Nr. 9. Od tohoto roku byly pluku pro doplňování mužstva přiděleny obvody Doplňovacích okresních velitelství Nr. 42 (Terezín), Nr. 88 (Beroun) a Nr. 92 (Chomutov). Od roku 1899 se jeho noví příslušníci rekrutovali pouze z teritoria Doplňovacích okresních velitelství Nr. 42 a Nr. 92. V uvedených posádkách pluk setrval až do vypuknutí I. světové války, kdy odešel na frontu a jako organizovaný celek se již nevrátil. V roce 1917 byl přejmenován na Schützenregiment Nr. 9 (střelecký pluk č. 9).
Ve velení pluku se v letech 1889 až 1913 postupně vystřídali: pplk./plk. Johan von Kobbe (1889 až 1896), pplk./plk. Carl Wlassaty urozený pán von Wlastidol (1896 až 1900), pplk./plk. Carl Kuchinka (1900 až 1905), plk. August Mrázek (1905 až 1911) a plk. Josef rytíř Reyl-Hanisch von Greiffenthal (od 1911).
Landwehr-Bataillon Nr. 39 vznikl v roce 1869 v Terezíně jako Böhmisches Landwehr-Bataillon Nr. 39. V roce 1875 byl přejmenován na. Böhmisches Landwehr-Infanterie-Bataillon Nr. 39. O rok později se přestěhoval do Litoměřic. Pro doplňování mužstvem mu byl určen obvod Doplňovacího okresního velitelství Nr. 42 (Terezín). V roce 1889 se stal součástí výše uvedeného pluku a byl přejmenován na Landwehr-Bataillon Nr. 39. Toto pojmenování používal až do roku 1894, kdy se z něj stal 1. polní prapor.
Landwehr-Bataillon Nr. 40 se konstituoval v roce 1869 v Mostě pod názvem Böhmisches Landwehr-Bataillon Nr. 40. V roce 1875 změnil označení na Böhmisches Landwehr-Infanterie-Bataillon Nr. 40. Nováčky získával z teritoria Doplňovacího okresního velitelství 42 (Terezín) a v letech 1884 až 1894 rovněž Nr. 92 (Chomutov). V roce 1888 proběhlo jeho přestěhování do Litoměřic. Zde se v roce 1889 začlenil do zeměbraneckého pěšího pluku č. 9 jako Landwehr-Bataillon Nr. 40. V roce 1894 se přeměnil na 2. polní prapor.
Landwehr-Bataillon Nr. 41 byl vytvořen v roce 1869 jako Böhmisches Landwehr-Bataillon Nr. 41. Nejprve sídlil v Žatci a své rekruty dostával z obvodu Doplňovacího okresního velitelství Nr. 73 (Cheb). V roce 1872 byl redislokován do Chomutova. V roce 1875 se uskutečnilo jeho přejmenování na Böhmisches Landwehr-Infanterie-Bataillon Nr. 41. V rámci zeměbraneckého pěšího pluku z počátku používal název Landwehr-Bataillon Nr. 41, ovšem v roce 1894 byl přejmenován na 3. polní prapor.
Ve Vojenském ústředním archivu Praha je uložen archivní fond zeměbraneckého pěšího pluku 9. Z činnosti útvaru se však dochoval pouze rukopis plukovní kroniky zachycující události z let 1914 až 1915.
1039. Mohli byste uvést, jaké označení „vz. XY“ bylo určeno pro licenční výrobu protileteckých kanonů Bofors? Kdy bylo plánováno zahájit výrobu a dodávky předválečné armádě? (odpovídá Pavel Šrámek)
V létě 1938 jsme koupili licenci na 4cm PL–kanon Bofors, který se měl u nás vyrábět, výrobu se ale nepodařilo zahájit. Kanon pravděpodobně přidělený vzor neměl, protože příslušný výnos byl zpravidla publikován ve Sborníku důvěrných výnosů MNO a v tomto případě jsme ho nenalezli. Více informací bohužel nemáme.
1038. Měl bych dotaz ohledně 21. transportu čs. legií lodí Titan. Na její trasu a kdy se legionáři dostali do vlasti, popřípadě, kde se dají nalézt bližší informace. (odpovídá Pavel Šrámek)
Britská obchodní loď Titan vyplula z Vladivostoku 15.4.1920. Naše legionáře vezla po trase Honkong, Singapur, Kolombo a Terst, přičemž z přístavu Port Said transport pokračoval na lodi Orotava. Do Terstu dorazil 4.6.1920. Velitelem transportu byl kpt. Holan, tvořily jej část týlové intendance, intendance 1. divize, letecký oddíl, symfonický orchestr a evidenční oddělení, celkem 1315 osob.
1037. Sleduji www.vojenství a Vaši práci považuji za velmi záslužnou. V návaznosti na svůj dotaz čís. 946 ohledně div. gen. Sklenovského bych měl ještě jednu otázku. Četl jsem někde, že gen. Sklenovský byl za hlavní štáb čs. armády členem delimitační komise v okrese Nový Jičín při stanovování hranice 5. pásma v roce 1938 a zasazoval se o udržení mj. i své rodné obce Větřkovic v rámci ČSR. Snad v hodnosti majora gen. štábu. Dá se tato informace ověřit? Již předtím snad měl hodnost plukovníka při opevňovacích pracích. Pokud se to dá zjistit, prosím o sdělení. Jmenovaný generál pochází z blízké obce Větřkovice, dnes součást Kopřivnice. (odpovídá Pavel Šrámek)
Bruno Sklenovský působil na Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) od 20.3.1935 (tj. od vzniku Ředitelství) do 15.11.1937, a to od 20.3.1935 do 31.12.1936 jako přednosta dělostřelecké skupiny I. oddělení ŘOP, od 1.1.1937 do 15.11.1937 jako zastupující přednosta I. oddělení ŘOP. Na ŘOP nastoupil v hodnosti podplukovníka generálního štábu, dnem 1.7.1935 byl povýšen na plukovníka generálního štábu.
Po podepsání mnichovské dohody v září 1938 byl Bruno Sklenovský převeden z personální dispozice, v níž se nacházel od vyhlášení branné pohotovosti státu, k delimitační komisi Hlavního štábu čs. branné moci. U této komise působil až do června 1939 v hodnosti plukovníka generálního štábu. Podílel se na delimitaci hranic s Německem, je tedy možné, že se zasazoval i o udržení své rodné obce.
1036. V červnu 1919 mělo vojenské letadlo vykonat několik letů ze Spišské Nové Vsi do Užhorodu a zpět, případně do Uherského Hradiště. Prosím o jakékoliv podrobnosti: typ letadla, náklad, posádka i o letišti ve Spišské Nové Vsi – poloha, historie, dislokace jednotek, atd. (odpovídá Pavel Šrámek)
Vojenské letiště bylo ve Spišské Nové Vsi vybudováno až v letech 1936 až 1937. Mělo tvar protáhlého obdélníku o rozměrech 550 x 1 200 m a nacházelo se jihozápadně od města. Bylo vybaveno pěti hangáry a od října 1937 na něm působila II. peruť leteckého pluku 3, tvořená 12. a 13. pozorovací letkou (druhá z uvedených letek se na letiště přesunula až v lednu 1938) a 49. stíhací letkou.
Pokud jde o lety v roce 1919, zkuste se podívat do literatury zabývající se počátky čs. letectva, např. do Speciálu časopisu Letectví a kosmonautika číslo 6 z roku 2005 nebo do knihy Miloslava Johna „Vznik čs. letectva v r. 1918–1920“ z roku 1992 (údaje M. Johna nejsou ale příliš spolehlivé).