615. Máte nějaké informace o účasti sovětských vojáků na válce v Koreji?
Po stažení jednotek Sovětské armády, které do Koreje vstoupily v srpnu 1945 v rámci osvobozovacích bojů, na území Korejské lidově demokratické republiky od jara 1948 zůstal jen početně omezený kontingent, představovaný vojenskými poradci a specialisty, sloužícími u nově budované Korejské lidové armády (KLA). Sovětští vojenští poradci byli zařazeni u štábu vrchního velitele Kim Ir Sena, ústředních armádních institucí, ve výcvikových útvarech a v týlových štábech a jednotkách. Hlavním vojenským poradcem v Koreji byl genpor. Vasiljev. Počet poradců nebyl příliš vysoký a pohyboval se okolo 250 osob, přičemž v době korejské války se snížil na 120 až 160 osob. Sovětští vojenští specialisté sloužili přímo u vojenských útvarů, kde jako instruktoři předávali své zkušenosti příslušníkům KLA. V roce 1949 se jednalo přibližně o 4 300 osob, z toho 4 000 vojáků. Po vypuknutí korejské války v červnu 1950 měli sovětští poradci a specialisté nařízením Generálního štábu Sovětské armády zakázáno překračovat 38. rovnoběžku, respektive pobývat u bojující armády, protože sovětská vláda si nepřála prozrazení jejich přítomnosti v KLDR. Z tohoto důvodu se soustředili především u vyšších štábů a v Číně, kde probíhal výcvik nových korejských divizí.
Po zatlačení KLA k čínským hranicím na podzim 1950 se do bojové činnosti zapojily i sovětské vzdušné síly. Na území Číny byly přisunuty svazky a útvary vojenského letectva, protivzdušné obrany a letectva vojenského námořnictva, z nichž se vytvořil 64. stíhací letecký sbor. Do jeho složení příslušely 2 až 3 stíhací letecké divize, 2 protiletadlové divize, letecká technická divize, noční stíhací pluk, světlometný pluk a spojovací rota. Vy výzbroji leteckých útvarů se nejprve nacházely letouny MiG-15, Jak-11 a La-9, později MiG-15bis, MiG-17 a La-11. Celkový počet příslušníků sboru čítal okolo 26 000 osob. Sbor byl rozmístěn na území Číny v oblasti Šen-Jang, An-Šan a An-Tung. Nad územím KLDR operovali pouze stíhací piloti, kteří byli vzhledem k utajení oblečeni do čínských uniforem a jejichž letouny nesly korejské výsostné znaky.
| V rámci 64. stíhacího leteckého sboru se vystřídaly: | |
| 28., 50., 151. stíhací letecká divize | listopad 1951 až březen 1951 |
| 303., 324. stíhací letecká divize | březen 1951 až únor 1952 |
| 97., 190. stíhací letecká divize | leden 1952 až červenec 1952 |
| 32., 133., 216. stíhací letecká divize | červenec 1952 až srpen 1953 |
| 37., 100. stíhací letecká divize | červenec 1953 až prosinec 1954 |
| 351. noční stíhací letecký pluk | březen 1951 až leden 1953 |
| 578. námořní stíhací letecký pluk | červenec 1952 až duben 1953 |
| 298. noční stíhací letecký pluk | leden 1953 až červenec 1954 |
| 781. námořní stíhací letecký pluk | leden 1953 až červenec 1953 |
| 87., 92. protiletadlová divize | březen 1951 až leden 1953 |
| 28., 53. protiletadlová divize | leden 1953 až listopad 1954 |
| 10. světlometný protiletadlový pluk | leden 1953 až leden 1953 |
| 20. světlometný protiletadlový pluk | leden 1953 až prosinec 1954 |
| 18. letecká technická divize | březen 1951 až srpen 1953 |
| 16. letecká technická divize | červenec 1953 až prosinec 1954 |
| 81. spojovací rota | listopad 1950 až duben 1953 |
Příslušníci sovětského letectva celkem provedli 63 229 bojových letů, v jejichž rámci se zúčastnili 1 790 vzdušných soubojů a sestřelili 1 097 letounů protivníka. Protiletadlové dělostřelectvo sboru sestřelilo dalších 212 letounů. Do zajetí se dostalo 262 amerických letců, kteří byli předáni čínské nebo korejské armádě. Ztráty sovětského letectva činily 355 letadel a 120 letců. Celkové ztráty sovětských vojsk v Koreji dosáhly 299 osob, z toho 138 důstojníků. Za hrdinství projevené v boji mimo jiné 35 letcům získalo titul Hrdina Sovětského svazu.
614. Šly by zjistit počty sovětských vojáků na konci 80. let 20. století v Olomouci a postup jejich odchodu? (odpovídá Pavel Minařík)
Podle pražské „Smlouvy mezi vládami ČSSR a SSSR o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR“ z 16.10.1968 byla Střední skupině vojsk v posádce Olomouc předána kasárna Prokopa Holého a Jiskry z Brandýsa, což společně s dalšími objekty představovalo ubytovací plochu cca 20 000 m2 a skladovací plochu cca 6 000 m2. Dále sovětská strana převzala do užívání letiště Olomouc-Neředín, společně s proviantním skladem o ploše 2 700 m2, skladem spojovacího materiálu o kapacitě 100 železničních vagonů a skladem chemického materiálu o kapacitě 150 železničních vagonů. Z Olomouce ještě před příchodem sovětských vojsk musely odejít 12. vrtulníkový pluk se svými zabezpečovacími útvary a 1. letecký stavební prapor. V roce 1969 bylo dále odsunuto Výcvikové středisko specialistů raketového a dělostřeleckého vyzbrojování a kromě toho zanikl 8. železniční stavební pluk, společně s velitelstvími silničního sboru, 46. letecké dopravní divize, 5. letecké technické divize a jejich zabezpečovacími útvary. V Olomouci se v rámci Střední skupiny sovětských vojsk nacházelo velitelství 28. armádního sboru, 322. motostřelecký pluk (48. motostřelecké divize z Vysokého Mýta), část 7. spojovací brigády, 490. vrtulníkový pluk, zabezpečovací útvary sborového velitelství a vrtulníkového pluku, společně se širokou škálou týlových útvarů. Celkem se jednalo přibližně o 4 500 vojáků a 600 občanských zaměstnanců. Z tohoto počtu na letišti působilo 1 250 vojáků a 50 občanských zaměstnanců. Na základě jednostranného rozhodnutí SSSR ze 7.12.1988 z Olomouce ještě v roce 1989 odešly samostatný automobilní prapor (13. května) a samostatný ženijní prapor (20. června). Podle moskevské „Smlouvy mezi vládami ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR“, podepsané 26.2.1990 ministry zahraničních věcí obou smluvních stran, opustily město i zbývající útvary sovětské armády. Útvary odcházející z olomoucké posádky většinou spadaly do I. etapy odsunu, která byla vymezena obdobím od 26.2.1990 do 31.5.1990. Vrtulníkové jednotky z letiště Neředín odletěly 5.4.1990. K 25.9.1990 sovětská armáda předala čs. straně 11 z 25 využívaných objektů.
613. Lze osvětlit z dostupných materiálů historii těchto posádek na jižním Slovensku z hlediska dislokace útvarů a zařízení čs. armády? Jedná se o: Levice, Lučenec, Šafárikovo (Tornala) a Šamorín. Dle odpovědi na dotaz č. 134 posádky po r. 1968 neužívala Střední skupina vojsk. (odpovídá Pavel Minařík)
| V posádce Levice byly dislokovány následující útvary čs. armády: | |
| a) 1918 až 1939 | |
| – posádkové velitelství | 1919 – 1938 |
| – velitelství 22. pěší brigády | 1919 |
| – velitelství 20. (18.) pěší brigády | 1920 |
| – náhradní prapor pěšího pluku 26 | 1919 – 1938 |
| – II. prapor pěšího pluku 26 | 1920 – 1921 |
| – pěší pluk 7 | 1920 – 1933 |
| – cyklistický prapor 3 | 1933 – 1938 |
| – II. oddíl dělostřeleckého pluku 54 | 1920 |
| – odbočka proviantního skladu 10 | 1920 – 1922 |
| – Doplňovací okresní velitelství | 1919 – 1938 |
| – Zeměbranecká doplňovací okresní velitelství | 1919 |
| – Domobranecké doplňovací okresní velitelství | 1919 – 1921 |
| b) 1945 až 1992 | |
| – posádkové velitelství | 1945 – 1949 |
| – (12.) pěší pluk 12 | 1945 (1950) – 1954 |
| – 12. (8.) střelecký pluk | 1954 (1955) – 1958 |
| – 64. motostřelecký (tankový) pluk | 1958 (1966) – ASR |
| – dělostřelecký oddíl 52 | 1945 |
| – Doplňovací okresní velitelství | 1945 – 1949 |
| – okresní vojenské (á) velitelství (správa) | 1951 (1954) – ASR |
| – 13. průzkumný prapor | 1968 – 1984 |
| – 106. silniční stavební prapor | 1984 – 1990/1991 |
| – 114. silniční stavební prapor | 1986 – 1990/1991 |
| V posádce Lučenec byly dislokovány následující útvary čs. armády: | |
| a) 1918 až 1939 | |
| – posádkové velitelství | 1919 – 1938 |
| – velitelství 19. pěší brigády | 1920 – 1921 |
| – velitelství 19. pěší brigády | 1924 – 1937 |
| – náhradní prapor pěšího pluku 25 | 1919 |
| – náhradní rota praporu polních myslivců 29 | 1919 |
| – pěší pluk 25 | 1920 – 1938 |
| – 9. a 11. rota pěšího pluku 45 | 1922 – 1927 |
| – náhradní baterie pluku polního dělostřelectva 27 | 1919 – 1920 |
| – dělostřelecký pluk 10 | 1920 – 1938 |
| – dělostřelecký oddíl 260 | 1920 – 1926 |
| – remontní baterie 10 | 1936 – 1938 |
| – letecká radioelektrická stanice 9 | 1935 |
| – 3. eskadrona jezdeckého (dragounského) pluku 3 | 1926 – 1938 |
| – 5. eskadrona jezdeckého (dragounského) pluku 11 | 1933 – 1938 |
| – cyklistická eskadrona 3 | 1920 – 1923 |
| – Vojenská správce tovární skupiny | 1918 – 1920 |
| – Vojenská správa průmyslové skupiny | 1920 – 1921 |
| b) 1945 až 1992 | |
| – posádkové velitelství | 1945 – 1949 |
| – velitelství a I. prapor pěšího pluku 26 | 1945 |
| – I. prapor pěšího pluku 25 | 1945 – 1947 |
| – pěší prapor 23 | 1947 – 1948 |
| – II. prapor pěšího pluku 14 | 1948 – 1949 |
| – okresní vojenské (á) velitelství (správa) | 1951 (1954) – ASR |
| V posádce Šafárikovo byly dislokovány následující útvary čs. armády: | |
| a) 1918 až 1939 | |
| – posádkové velitelství | 1920 – 1938 |
| – velitelství, 1. rota a náhradní rota hraničářského praporu 9 | 1920 |
| – II. prapor pěšího pluku 5 | 1920 – 1921 |
| – II. prapor pěšího pluku 16 | 1922 – 1933 |
| – II. prapor horského pěšího pluku 4 | 1923 – 1938 |
| b) 1945 až 1992 | |
| – posádkové velitelství | 1945 – 1949 |
| – II. prapor pěšího pluku 25 | 1945 |
| – I. prapor pěšího pluku 26 (pěšího pluku 14) | 1945 – 1950 |
| – 103. chemický prapor | 1950 – 1953 |
| – 41. protiletadlový oddíl | 1953 – 1955 |
| – okresní vojenské správa | 1955 – 1960 |
| V posádce Šamorín byly dislokovány následující útvary čs. armády: | |
| a) 1918 až 1939 | |
| – posádkové velitelství | 1920 – 1938 |
| – dělostřelecký pluk 54 | 1920 |
| – II. oddíl dělostřeleckého pluku 126 | 1920 – 1933 |
| – dělostřelecký oddíl 83 | 1933 – 1938 |
| – II. korouhev dragounského pluku 11 | 1938 |
| b) 1945 až 1992 | |
| – posádkové velitelství | 1945 – 1949 |
| – II. prapor pěšího pluku 39 (pěšího pluku 17) | 1945 (1945) – 1947 |
| – I. prapor pěšího pluku 7 | 1947 – 1949 |
| – okresní vojenské správa | 1957 – 1960 |
| Pozn.: AČR – Dnem 1.1.1993 útvar převeden do složení ASR. |
612. V letech 1981-83 jsem sloužil u VÚ 3633 Planá u Mariánských Lázní (Kříženec) a na hlásce Plešivec u Abertam (hotel Plešivec). Zajímala by mne prosím historie a současnost těchto lokalit. (odpovídá Pavel Minařík)
Zmiňovaný 55. radiotechnický prapor (VÚ 3633) vznikl 1.9.1969 v posádce Teplá u Mariánských Lázní a kromě velitelské roty jej tvořily jeden místní radiotechnický uzel a dvě radiotechnické hlásky. K 1.9.1977 proběhla reorganizace útvaru, který se nadále kromě velitelství praporu v Kříženci (VÚ 3633) skládal z roty velení (Kříženec, VÚ 3633/A), 550. místní radiotechnické roty (Kříženec, VÚ 3633/B), 551. radiotechnické roty (Aš, VÚ 3633/C) a 552. radiotechnické roty (Dřenice, VÚ 3633/D).
V podřízenosti 550. místní radiotechnické roty se nacházely pozorovací hlásky Pastviny (PH 150), Zelená Hora (PH 151), Házlov (PH 152), Dyleň (PH 153), Havran (PH 154), Starý Hrozňatov (PH 155), Tišina (PH 156), Milíře (PH 157), Stará Knížecí Huť (PH 158), Rozvadov (PH 159) a Aš (PH 551 rotní).
Ve velení praporu se vystřídali: pplk. Ladislav Ryška, pplk. Milan Maršálek, mjr. Václav Müller, pplk. Jaroslav Fridrín, mjr. Rostislav Lisoněk, mjr. Zdeněk Bosák, kpt. Luboš Blažej, kpt. Július Szabó a pplk. Pavel Šubrt.
Dnem 30.11.1991 prapor zanikl. Do složení 51. radiotechnického praporu přešla 551. radiotechnická rota Aš jako 513. radiotechnická rota a součástí 52. radiotechnického praporu se stala 550. místní radiotechnická rota Kříženec jako 521. radiotechnická rota. Oba radiotechnické prapory, reorganizované k 1.3.1992 na skupiny radiolokačního průzkumu a uvědomování, zanikly 31.12.1994 a s nimi i zmíněné radiotechnické roty.
611. Můžete objasnit datum vzniku ženijních svazků a postup vývoje jejich vnitřní organizace co do počtu podřízených jednotek? Od kdy do kdy působily v jejich sestavě: – průzkumná ženijní rota – elektrotechnický prapor – rota přepravních prostředků? V čem se lišily jednotlivé ženijní prapory? (odpovídá Pavel Minařík)
Ženijní brigády se v rámci čs. armády vytvořily v létě 1945. Všechny ženijní brigády měly po šesti ženijních praporech a jednom náhradním praporu, přičemž se nacházely v podřízenosti velitelství teritoriálně příslušných vojenských oblastí. V říjnu 1945 strukturu 1. ženijní brigády doplnil Pontonový prapor, náležející do té doby do složení Tankového sboru jako ženijní prapor 101. Jednotlivé ženijní prapory se skládaly ze štábu, pomocné čety a tří ženijních rot o třech ženijních četách a pomocném družstvu. Pontonový prapor byl tvořen štábem, pomocnou četou a třemi pontonovými rotami (o třech pontonových četách a pomocném družstvu). Do složení ženijních brigád dále náležely pomocná četa, ženijní průzkumná rota (o dvou ženijních průzkumných četách a pomocném družstvu), ženijní spojovací rota (o dvou ženijních spojovacích četách a pomocném družstvu), náhradní prapor (s náhradní rotou) a parková rota (s četami: ženijní zbrojní, strojní, elektrotechnickou, dopravní a pomocnou). K 1.10.1947 proběhla reorganizace všech stávajících ženijních brigád, v jejímž průběhu byly ženijní svazky redukovány na ženijní pluky o třech ženijních praporech, zatímco ostatní prapory nadále působily jako samostatné.
K opětnému vytvoření ženijního svazku došlo na sklonku roku 1950. Jednalo se o 51. ženijní brigádu v Litoměřicích, která vznikla v listopadu 1950 rozšířením dosavadního ženijního pluku 2 z Písku. Svazek se nacházel v bezprostřední podřízenosti velitelství ženijního vojska MNO. Ženijní brigáda byla v této době tvořena velitelskou rotou, průzkumnou ženijní rotou, čtyřmi ženijními prapory, elektrotechnickým praporem, rotou přepravních prostředků a brigádní školou. Do struktury svazku 1.11.1954 patřily: velitelství a štáb, velitelská rota (se spojovací četou a četou technického zabezpečení), 51. ženijní průzkumná rota (o dvou ženijních průzkumných četách), 151. až 154. ženijní prapor (o třech ženijních rotách a jedné technické rotě s elektrotechnickou četou a četou mechanizace mostních a silničních prací), 51. elektrotechnický prapor (elektrotechnická rota s elektrotechnickou četou a četou pil; rota mechanizace zemních prací s četou zemních strojů a četou rypadel a vrtáků; ženijně technická rota s ženijně technickou četou, maskovací četou, hydrotechnickou četou, četou ženijních tanků), 51. rota přepravních prostředků (o dvou četách přepravních prostředků a jedné člunové četě) a brigádní ženijní škola (s jednou ženijní rotou o dvou ženijních četách a jedné spojovací četě; společně s jednou technickou rotou o čtyřech četách). Jednotlivé ženijní prapory se lišily pouze stupněm svého rámcování (např. 151. ženijní prapor k 1.11.1955 čítal 304 osob a naproti tomu 154. ženijní prapor pouze 9 osob). V souhrnu se mělo jednat o 1 056 osob v rámci celé brigády. Další organizační změny nastaly 1.10.1956. K tomuto datu se vytvořila pro potřeby velitelství 1. vojenského okruhu se na základě rušeného 1. ženijního pluku, 23. ženijního praporu a 8. ženijního praporu nová 1. ženijní brigáda v Terezíně a pro potřeby velitelství 2. vojenského okruhu se na základě rušeného 64. ženijního pluku a 24. ženijního praporu nová 64. ženijní brigáda v Seredi. Oba ženijní svazky (1., 64. žb) měly stejnou organizaci jako již existující ženijní svazek (51. žb), lišily se od něj pouze nižším stupněm naplněnosti jednotlivých organizačních celků. O měsíc později byla stávající 51. ženijní brigáda převedena z podřízenosti velitelství ženijního vojska MNO do podřízenosti velitelství 1. vojenského okruhu. Dnem 1.10.1957 u 51. ženijní brigády zanikla brigádní škola. Úlohu poddůstojnické školy začal plnit 153. ženijní prapor, zatímco 154. ženijní prapor zůstal zcela rámcový. Při reorganizaci čs. armády provedené v roce 1958 byla 64. ženijní brigáda redukována na 64. ženijní pluk.
Další změny ve složení ženijních svazků nastaly k 1.10.1960, kdy došlo k reorganizaci elektrotechnického praporu na strojní prapor a nově vznikla rota technického zabezpečení. Organizace obou ženijních brigád byla následující: velitelská rota (se spojovací četou a automobilní četou), ženijní průzkumná rota (o dvou průzkumných četách), dva ženijní prapory na plných počtech (dvě ženijní roty o třech četách; technická rota s četou pil a elektrocentrál a četou kompresorů a beranidel), ženijní prapor – školní (ženijní rota se dvěmi ženijními a jednou ženijní průzkumnou četou; ženijní rota se třemi četami uchazečů do ŽTU; technická rota se čtyřmi četami), ženijní prapor – rámcový (technická rota o třech technických četách a dílenské četě), strojní prapor (rota pil a elektrocentrál s četou elektrocentrál a četou pil; rota zemních strojů s četou kompresorů a beranidel a četou rypadel a vrtáků; maskovací rota s jednou četou; u 51. žb ženijní technická rota s hydrotechnickou četou a četou ženijních tanků), rota přepravních prostředků (dvě čety přepravních prostředků, člunová četa, četa obojživelníků) a rota technického zabezpečení (ženijní díly a automobilní dílny). Celkem mělo být u každé brigády zařazeno 1 067 nebo 1 033 osob.
Od 1.9.1962 byly technické roty všech ženijních praporů přejmenovány na strojní roty, u školního ženijního praporu zanikla rota uchazečů do ŽTU a u rámcového ženijního praporu vznikla ženijní rota o třech četách. U strojního praporu se rota pil a elektrocentrál rozrostla o jednu četu pil a jednu četu beranidel, rota zemních strojů nově vnitřně uspořádána do čety kompresorů, čety buldozerů a čety zemních strojů, zanikla maskovací rota, vytvořila se výcviková strojní rota a u strojního praporu 1. ženijní brigády také ženijní technická rota. K 1.9.1963 byla u 51. ženijní brigády zrušena ženijní průzkumná rota, zatímco u 1. ženijní brigády zůstala zachována, ale nadále byla předurčena pro potřeby generálního štábu. V téže době se u obou brigád vytvořily spojovací roty a v pořadí páté ženijní prapory – rámcové (155. žpr u 51. žb a 111. žpr u 1. žb). Dnem 1.9.1967 došlo u obou brigád ke zrušení dvou ženijních praporů (154. a 155. žpr u 51. žb; 110. a 111. žpr u 1. žb), společně s průzkumnou ženijní rotou u 1. ženijní brigády, zatímco dosavadní roty přepravních prostředků se rozrostly na prapory přepravních prostředků a roty technického zabezpečení byly přejmenovány na technické opravny. K 1.9.1969 opět zanikly dva ženijní prapory u každé brigády (152. a 153. žpr u 51. žb; 108. a 109. žpr u 1. žb) a místo nich se vytvořil speciální ženijní prapor pro likvidaci jaderných zátarasů (51. specžpr u 51. žb; 1. specpržpr u 1. žb). Ve složení obou ženijních brigád po reorganizaci působily: velitelská rota (velitelská četa, ženijní průzkumná četa, automobilní četa), spojovací rota (spojovací četa a radiová četa), ženijní prapor (tři ženijní roty, z toho jedna rámcová), speciální ženijní prapor (čtyři ženijní roty, z toho tři rámcové), strojní ženijní prapor (rota zemních strojů s dvěmi četami zemních strojů a četou kompresorů; rota pil a elektrocentrál s četou pil, četou elektrocentrál a četou beranidel; hydrotechnická četa, rota minových ukladačů), prapor přepravních prostředků (tři pontonové roty, z toho dvě rámcové a rota přepravních prostředků) a technické opravny (ženijní dílna a automobilní dílna). U obou brigád bylo nadále plánováno pouze 751 funkčních míst.
610. Můžete uvést výčet radiotechnických čet LZS s udáním jejich třídy, dislokace a podřízenosti k datu jejich vzniku, údajně k 1.1.1953? Dochovaly se nějaké písemnosti, které by stanovily krycí čísla těchto útvarů, resp. jejich personální obsazení (TMP)? (odpovídá Pavel Minařík)
| Dnem 1.1.1953 byly na základě příslušného výnosu Velitelství letectva MNO zřízeny: | |
| 10. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby I. třídy | Mladá |
| 11. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby I. třídy | Hradčany |
| 12. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby I. třídy | Plzeň |
| 13. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby I. třídy | Kbely |
| 14. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby I. třídy | Přerov |
| 15. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby I. třídy | Brno |
| 20. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby II. třídy | Chrudim |
| 21. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby II. třídy | Havlíčkův Brod |
| 22. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby II. třídy | Kuchyňa |
| 23. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby II. třídy | Hájníky |
| 24. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby II. třídy | Stichovice |
| 30. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby III. třídy | Klecany |
| 31. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby III. třídy | Hradec Králové |
| 32. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby III. třídy | Prostějov |
| 33. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby III. třídy | Piešťany |
| 34. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby III. třídy | Trenčín |
| 35. radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby III. třídy | Prešov |
Radiotechnické čety byly organizovány nově na základě zrušených leteckých operačních středisek (1. až 3.). Krycí čísla VÚ jim nebyly přiděleny. Jednotlivé čety byly podřízeny letištním praporům, v jejichž materiální péči se nacházely. Výjimku tvořily 20. rtč LZS II. tř. (podřízená ŠSU Chrudim), 21. rtč LZS II. tř. (podřízená 1. lsp Havlíčkův Brod ) a 22. rtč LZS II. tř. (podřízená velitelství střeliště Kuchyňa).
Složení jednotlivých radiotechnických čet bylo tabulkami počtů stanoveno následovně:
– radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby I. třídy
(družstvo VF/Z – 10 osob, družstvo VVF/Z – 8 osob, obsluha přistávací a přívodné radiostanice – 3 osoby, velitelství – 3 osoby, celkem – 26 osob, z toho 7 důstojníků a 15 poddůstojníků),
– radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby II. třídy
(družstvo VF/Z – 5 osob, družstvo VVF/Z – 7 osob, obsluha světelného majáku – 1 osoba, velitelství – 3 osoby, celkem – 16 osob, z toho 3 důstojníci a 13 poddůstojníků),
– radiotechnická četa letecké zabezpečovací služby III. třídy
(vnitřní organizace nestanovena, celkem 6 osob, z toho 1 důstojník a 5 poddůstojníků).
609. V roce 1984 pro cvičení Štít 1984 byl aktivován v posádce Terezín polní masozávod (tzn. odkonzervována technika z uložení, obsluha vojáky v záloze). Prý byla uložena ještě jedna souprava někde ve východních Čechách. Víte o tom něco? A obdobně prý také polní pekárny. (odpovídá Pavel Minařík)
Vojáci se musí stravovat nejenom v míru, ale i za války. Při přechodu na válečný stav se předpokládalo, že nebude možné využívat mírový systém dodavatelů potravin a proto si čs. armáda připravovala svůj vlastní. Vytvářela nedotknutelné zásoby potravin pro mobilizovanou armádu na dobu až několika měsíců a zároveň se připravovala na zpracování živočišných i rostlinných produktů. U každé divize se proto po jejím zmobilizování měly vytvořit polní pekárny. U armád a frontu následně měly existovat příslušné týlové základny, jejichž součástí by byly i polní pekárny a polní masozávod, stejně tak jako polní prádelny, polní oddělení státní banky, polní prodejny či kořistní rota nebo sklady materiálu podle příslušných materiálových tříd.
Uvedený systém bychom mohly najít od starověkých armád až po současnost. Vždyť i u velkých pevností jedním z jejich úkolů bylo uchovávat a chránit zásoby proviantu pro armádu. Např. při výstavbě pevnosti Terezín se počítalo se skladovacími prostory pro 80 000 centů mouky pro polní vojska, zatímco pro vlastní posádku byly připraveny prostory pro uložení dalších 30 000 centů mouky. Pevnostní pekárna v kavalíru č. II byla schopna denně zhotovit 50 až 70 tisíc porcí chleba. Shromážděné zásoby potravin měly vystačit pro 60 tisícovou polní armádu, včetně 6 500 koní, na dobu tři a půl měsíce. V době mnichovské krize se v armádních skladech nacházel proviant pro více než milionovou armádu na dobu 30 dnů a součástí požadavků tzv. velkého výzbrojního programu na léta 1949 až 1968 bylo kromě jiného vytvoření zásob proviantu pro mobilizovanou armádu na dobu tří měsíců.
608. Můžete uvést seznam Vojenských kateder při VŠ? (odpovídá Pavel Minařík)
Podle rozkazu prezidenta republiky ze dne 15.8.1951 byla na civilních vysokých školách zavedena povinná vojenská příprava prováděná na vojenských katedrách. Vojenské katedry byly zřízeny k 1.10.1951 společným výnosem Ministerstva národní obrany a Ministerstva školství s úkolem připravovat studenty k výkonu funkcí velitelů čet. Vojenské katedry byly podřízeny rektorovi příslušné civilní vysoké školy, v záležitostech vojensko-odborných 1. náměstkovi MNO prostřednictvím Správy vojenského školství, v organizaci a provádění učebního procesu náčelníkovi vojenského oddělení Ministerstva školství. Po 2. a 4. ročníku studia na vojenské katedře byla prováděna letní soustředění ve VVP nebo u vojenských útvarů. Všechny vojenské katedry zanikly k 30.9.1990.
Podle našich neúplných informací by se mělo jednat o následující vojenské katedry, zřízené u jednotlivých civilních vysokých škol:
| – Vojenská katedra Slovenské vysoké školy technické | Bratislava | 1951 – 1990 |
| – Vojenská katedra Strojnicko-technologické fakulty SVŠT | Bratislava | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Univerzity J. A. Komenského | Bratislava | 1951 – 1955 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy ekonomické | Bratislava | 1951 – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy pedagogické | Bratislava | 1951 – 1955 |
| – Vojenská katedra Lékařské fakulty | Bratislava | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Ústřední politické školy ÚV KSS | Bratislava | 1953 – 1954 |
| – Vojenská katedra Vysokého učení technického | Brno | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Univerzity JEP | Brno | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Lékařské fakulty Univerzity J. E. Purkyně | Brno | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy zemědělské a lesnické | Brno | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy veterinární | Brno | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Janáčkovy akademie muzických umění | Brno | 1952 – 1956 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy stavitelské | Brno | 1952 – 1953 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy pedagogické | Č. Budějovice | 1952 – 1955 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy zemědělské a pedagogické | Č. Budějovice | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Lékařské fakulty Univerzity Karlovy | H. Králové | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy technické | Košice | 1952 – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy veterinární | Košice | 1951 – 1990 |
| – Vojenská katedra pobočky Lékařské fakulty UK | Košice | 1951 – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy strojní a textilní | Liberec | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy zemědělské | Nitra | 1952 – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy pedagogické | Olomouc | 1956 – 1959 |
| – Vojenská katedra Palackého univerzity | Olomouc | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy báňské | Ostrava | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy chemicko-technologické | Pardubice | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Fakulty všeobecného lékařství UK | Plzeň | 1951 – 1971 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy strojní a elektrotechnické | Plzeň | 1951 – 1971 |
| – Vojenská katedra vysokých škol | Plzeň | 1971 – 1990 |
| – Vojenská katedra Univerzity Karlovy | Praha | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Českého vysokého učení technického | Praha | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy chemicko technologické | Praha | 1952 – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy zemědělské | Praha | 1952 – 1990 |
| – Vojenská katedra lékařské fakulty Karlovy university | Praha | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy ekonomické | Praha | ???? – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy železničního inženýrství | Praha | ???? – 1958 |
| – Vojenská katedra Akademie muzických umění | Praha | 1951 – 1956 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy ÚV KSČ | Praha | 1952 – 1956 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy pedagogické | Praha | 1953 – 1959 |
| – Vojenská katedra Institutu tělesné výchovy a sportu | Praha | 1953 – 1956 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy pedagogické | Prešov | 1952 – 1955 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy lesnické a dřevařské | Zvolen | 1952 – 1990 |
| – Vojenská katedra Vysoké školy dopravní | Žilina | ???? – 1990 |
607. Můžete mi prosím sdělit kolik IL-14, včetně vyrobených v ČSSR, sloužilo v našem letectvu, včetně trupových čísel? Dále pak, kde bylo umístěné výrobní číslo na letounech Avia IL-14 a na sovětských Iljušinech IL-14? (odpovídá Pavel Minařík a Miroslav Irra)
Letouny Iljušin Il-14 byly do výzbroje vojenského letectva čs. armády zavedeny na jaře roku 1956. Jednalo se o tři stroje zařazené u 1. dopravního leteckého pluku, přejmenovaného k 1.10.1956 na 1. dopravní výsadkový letecký pluk. Šlo o původní sovětskou verzi Il-14 P, dosahující maximální rychlost 398 km/h, dostup 7 400 m a dolet 1 900 km, umožňující přepravu 18 osob a 500 kg nákladu. Letouny měly radiové a radionavigační vybavení pro činnost i za ztížených povětrnostních podmínek a v noci. V roce 1958 pluk získal další čtyři letouny. V roce 1959 bylo zahájeno přezbrojování útvaru na licenčně vyráběné letouny Iljušin Il-14 T. Letoun mohl operovat na travnatých letištích, přepravní kapacita činila 30 osob s výstrojí nebo 3 000 kg nákladu, přičemž jeho maximální rychlost vzrostla na 430 km/h a dolet na 2 240 km. V únoru téhož roku byly do výzbroje samostatné radiotechnické letky 46. bombardovací letecké divize, zařazené od července 1960 do složení 47. průzkumného leteckého pluku, zavedeny dva stroje Il-14 RT. K 1.4.1959 u čs. vojenského letectva sloužilo 12 letounů Il-14. Jejich počet poměrně rychle vzrůstal a k 1.1.1960 naše vojenské letectvo disponovalo již 37 letouny, z čehož 7 ks bylo zařazeno u 46. bombardovací letecké divize, 19 ks u 1. dopravního výsadkového leteckého pluku, 5 ks u Leteckého oddílu velitelství letectva a PVOS, 5 ks v leteckých opravnách a 1 ks u Zkušebního a zlepšovatelského střediska. Při invazi vojsk Varšavské smlouvy bylo k 21.8.1968 na našich letištích kromě jiného vykazováno 19 ks Il-14 u 1. dopravního výsadkového leteckého pluku a 7 ks u 50. spojovacího leteckého pluku. Další 4 letouny sloužily u 10. protiradiotechnického leteckého oddílu a 3 letouny u Fotoletecké skupiny. U 50. spojovacího leteckého pluku od roku 1969 sloužilo 9 letounů Il-14. K 1.9.1974 naše vojenské letectvo provozovalo 56 letounů Il-14, z toho 26 ks u 1. dopravního výsadkového leteckého pluku, 6 ks u 3. dopravního leteckého pluku (z výzbroje pluku byly vyřazeny v roce 1977), 9 ks u Fotoletecké skupiny, 4 ks u 47. průzkumného leteckého pluku, 5 ks u VVLŠ SNP, po 2 letounech u 10. velitelské letky, 2. spojovací letky a Výzkumného zkušebního střediska 031. V červnu 1982 bylo provozováno 14 strojů Il-14 u 1. dopravního výsadkového leteckého pluku, 5 ks u Fotoletecké skupiny, 3 ks u 47. průzkumného leteckého pluku, 2 ks u 10. velitelské letky, 2 ks u 2. spojovací letky, 4 ks 1. leteckého školního pluku, 2 ks u Výzkumného ústavu 030 a 1 ks v opravě, tj. celkem 33 letounů. K 1.5.1984 se jednalo o 9 ks u 1. dopravního výsadkového leteckého pluku, 6 ks u Fotoletecké skupiny, 3 ks u 47. průzkumného leteckého pluku, 1 ks u 2. spojovací letky, 1 ks u Výzkumného ústavu 030, tj. celkem 20 letounů. Stroje Il-14 byly z vybavení 1. dopravního výsadkového leteckého pluku a 2. spojovací letky vyřazeny v roce 1985.
Údaje o letounech Il-14 v ČSLA můžete najít v „L+K“, č. 3/1998, 9/2003 a 7-8/2004. Podle pamětníků u 1. dopravního výsadkového leteckého pluku sloužily:
– sovětské 18ti místné Il-14P: 0506, 0508, 0610;
– čs. 32 místné osobní Av-14-32: 806101, 02, 03;
– čs. transportní Av-14T: 813101, 05 až 09, 913114 až 16, 20, 24, 30, 31, 43 až 48, 50 až 55, 013156 až 59, 73;
– čs. Av-14 Super: 014105.
V armádě se nepoužívalo čs. licenční označení Av-14, ale Il-14.
10. protiradiotechnický letecký oddíl disponoval letouny Il-14 RT a RTR, které v roce 1965 převzal od 47. průzkumného leteckého pluku a v roce 1969 je uvedenému útvaru opětně vrátil. Tři letouny Il-14 RT (trupových čísel 0601, 3109 a 3133) byly vybaveny po jednom ks nesměrových stanovišť radiotechnického průzkumu SRS-1 A a SRS-1 B, a směrových stanovišť radiotechnického průzkumu SRS-1 C a SRS-1 D, zatímco jeden letoun Il-14 RTR (s trupovým číslem 3160) disponoval dvěmi směrovými stanovišti radiotechnického průzkumu SRS-1 a jedním stanovištěm radiového průzkumu R-314. Radiotechnický roj u 47. průzkumného leteckého pluku zanikl až 31.10.1986. Poslední Il-14 RT (trupové číslo 3109) přelétl 29.10.1986 do Prostějova a zatímco Il-14 RTR (trupové číslo 3160) byl z výzbroje pluku vyřazen až v roce 1987.
Fotoletecká skupina obdržela v letech 1967 až 1968 tři letouny Il-14 FG ve fotogrametrické verzi (trupová čísla 6101, 6102, 6103) a následně i pět letounů Il-14 F ve fotoverzi (trupová čísla 0508, 0603, 0610, 1106 a 3111). Poslední letoun Il-14 FG (6102) byl z vybavení skupiny vyřazen až 30.4.1994.
606. Jak velké počty záložníků čs. armáda povolávala na cvičení?
V tomto případě máme k dispozici jen velmi omezené informace, týkající se převážně počátku 50. let. Doposud byly publikovány pouze údaje o letech 1950 až 1953, v jejichž průběhu mělo dojít k procvičení cca 750 tisíc záložníků. Rozvržení na jednotlivé roky bylo následující:
| Kategorie | 1950 | 1951 | 1952 | 1953 |
| Důstojníků | 5 400 | 14 000 | 10 500 | 8 300 |
| Mužstva a poddůstojníků | 180 000 | 210 000 | 180 000 | 142 300 |
Později se počty povolávaných záložníků pravděpodobně snížily, ale např. při cvičení „Vltava 66“, které proběhlo v září 1966, se jednalo o více než 15 tisíc osob. V rámci vyhlášení tzv. jednostranných odzbrojovacích iniciativ států Varšavské smlouvy, se bývalá ČSSR v roce 1988 zavázala snížit počty povolávaných záložníků o 15 tisíc osob ročně a omezit počet prováděných divizních i plukovních cvičení s vojsky na 50 %. V roce 1990 došlo ke snížení plánovaného počtu povolávaných záložníků o 90 tisíc osob a upustilo se od většiny předpokládaných velkých cvičení. V současnosti se počty vojáků v záloze povolaných na jednotlivá cvičení pohybují ve stovkách.
605. Jak velké finanční náklady byly vynaloženy na obnovu a výstavbu čs. armády ve druhé polovině 40. let?
| Ukazatel – | Řádné prostředky | Mimořádné prostředky | Celkem | Rozpočet | ||||
| rok | plán | čerpáno | plán | čerpáno | plán | čerpáno | plánováno celkem | z toho na obranu |
| 1945 | 4 071 | 3 799 | 0 | 0 | 4 071 | 3 799 | nezjištěno | nezjištěno |
| 1946 | 6 318 | 7 092 | 0 | 0 | 6 318 | 7 092 | 38 924 | 16,2 % |
| 1947 | 9 051 | 8 041 | 0 | 0 | 9 051 | 8 041 | 76 304 | 11,9 % |
| 1948 | 7 267 | 7 144 | 4 000 | 765 | 11 267 | 7 909 | 68 981 | 16,3 % |
| 1949 | 8 359 | 7 906 | 5 500 | 4 980 | 13 859 | 12 886 | 89 277 | 15,5 % |
| 1950 | 9 565 | nezjištěno | 10 820 | 8 115 | 20 385 | nezjištěno | 105 113 | 19,4 % |
604. Jaká je historie radiolokátorů SNAR v ČSLA? Na jaké úrovni byly nasazovány? Byly v ČSLA i jiné typy než SNAR-2 a SNAR-10? (odpovídá Pavel Minařík)
Dělostřelecké radiolokátory byly zavedeny do výzbroje čs. armády v roce 1956. Jednalo se o dělostřelecký průzkumný radiolokátor SNAR-2 a radiolokátor pro zjišťování minometných cílů ARSOM-2. Dělostřelecké radiolokátory byly zařazeny u velitelských baterií vševojskových divizí (po 1 ks SNAR-2 a ARSOM-2) a u průzkumných dělostřelecký oddílů vševojskových svazů (po 2 ks SNAR-2). Radiolokátor ARSOM-2 byl používán k určování poloh palebných postavení nepřátelských minometů (s přesností 20 až 30 m), opravování vlastních paleb (zjišťoval dopad miny s přesností 30 až 40 m) a k topogeodetickému připojení bojové sestavy. Dosah radiolokátoru byl závislý na ráži minometných střel a pohyboval se od 5 do 9 km. Radiolokátor byl umístěn na vozidle AT-T (tj. „artilerijskij tjagač – ťjažolij“), jehož hmotnost dosahovala 22 tun. Oba typy radiolokátorů byly z výzbroje čs. armády vyřazeny koncem 60. let.
Počátkem 80. let byl do čs. armády zaveden dělostřelecký radiolokátor SNAR-10 (Big Fred) na pásovém podvozku vozidla MT-LB (tj. „mechanizirovannyj tjagač – ljogkij bronirovannyj“), který bylo možné využít k určování poloh cílů, opravování výsledků vlastních dělostřeleckých paleb a zároveň i k topogeodetickému připojení vlastních jednotek. Radiolokační anténa se nacházela v zadní části střechy korby a za jízdy se sklápěla směrem dopředu. Radiolokátor byl schopen zjistit střední tank na vzdálenost 23 km a výbuchy dělostřeleckých granátů ráže 120 až 160 mm do 10 km. Parametry vozidla MT-LB: délka 6,45m, šířka 2,85 m, výška 2,39 m, dieselový motor JaMZ-238W (177 kW), maximální rychlost na silnici 61 km/h a ve vodě 6 km/h, výzbroj 1x kulomet PKT ráže 7,62mm ve střelecké věži s 2 500 náboji. Obsluha 4 osoby – velitel, řidič, starší operátor, operátor.
603. Mohli byste mi vysvětlit obsah termínu „gardová divize“? (odpovídá Pavel Minařík)
Gardové útvary se v minulosti nejprve vytvořily k ochraně panovníka, jako jeho osobní a tělesná stráž. Vybírali se do nich ti nejlepší vojáci a důstojníci, přičemž jejich postavení v rámci armádní hierarchie bylo obvykle o stupeň vyšší, než v řadových plucích. Velitelem gardy byl zpravidla panovník. V průběhu 18. století se gardové útvary postupně vytvořily téměř ve všech velkých evropských armádách. Do bojů se zasazovaly jen zřídka a při nepříznivém vývoji situace, protože zpravidla tvořily poslední zálohu. Např. ruský car Alexandr I. nasadil neúspěšně svoji gardu v bitvě u Slavkova v roce 1805, stejně tak jako císař Napoleon I. v bitvě u Waterloo v roce 1815. Gardové útvary existovaly i v letech I. a II. světové války. V rámci Rudé armády byly ovšem nejprve zrušeny a k jejich obnovení došlo až v průběhu v průběhu tzv. Velké vlastenecké války dnem 18.9.1941. Příslušným výnosem prezídia Nejvyššího sovětu SSSR z 21.5.1942 byly pro příslušníky gardových útvarů zavedeny gardové hodnosti a odznaky. Název „gardový“ přetrval až do současnosti. Vzhledem k četným organizačním změnám, nemusí vždy gardovou divizi (armádu) tvořit jen gardové útvary (divize) a zároveň gardové útvary (divize) nemusí být vždy zařazeny v gardových divizích (armádách). V obecném smyslu slova se tedy jedná o jednotky, které jsou buď určeny k ochraně panovníka, nebo o jednotky, které se v minulosti vyznamenaly v průběhu bitev či válečných tažení.
602. Můžete mi sdělit nějaké podrobnosti o 3. leteckém školním pluku v Piešťanech v období 1987-1993? (odpovídá Pavel Minařík)
Uvedený 3. letecký školní pluk VÚ 4709 vznikl na letišti v Piešťanech dnem 1.9.1987 na základě dosavadní odloučené části 1. leteckého školního pluku z Přerova VÚ 8727. Nově vytvořený útvar se nacházel v podřízenosti Vysoké vojenské letecké školy SNP. Provoz útvaru zabezpečoval 3. prapor letištního a radiotechnického zabezpečení VÚ 8498. Rozkazem prezidenta republiky č. 25 ze dne 5.5.1990 byl útvaru dnem 8.5.1990 při příležitosti 45. výročí ukončení 2. světové války v Evropě propůjčen čestný název „M. R. Štefánika“. Letecký školní pluk zanikl 31.12.1992 a jeho místo na letišti zaujal 2. smíšený letecký pluk „M. R. Štefánika“.
601. Byla Hradní stráž někdy součástí ČSLA? (odpovídá Pavel Minařík)
Ne, nebyla. S výjimkou období let 1952 až 1990, kdy tvořila součást vnitřní stráže nebo tzv. vojsk ministerstva vnitra, a období let 1918 až 1920, kdy Hrad střežila „hradní setnina“ pěšího pluku 28, byla Hradní stráž podřízena náčelníkovi Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Tvořila tedy pouze součást ozbrojených sil, nikoliv však součást ČSLA.