128

1920. Chtěl bych se zeptat, jak byly využity KPÚV v jezdecké verzi, jejichž počet myslím výrazně převyšuje potřeby za mobilizace stavěných dragounských pluků? (odpovídá Pavel Šrámek)

Z rozdělení těchto kanonů, které je obsaženo v dokumentu Hlavního štábu z 26.9.1938, vyplývá, že za mobilizace bylo u jezdectva zařazeno 34 kusů. Z toho bylo 24 kusů u osmi dragounských pluků, 8 kusů zůstalo u náhradních těles a po 1 kusu měly Vojenské jezdecké učiliště a Vojenská akademie. Dalších 7 kanonů bylo zařazeno u ženijního vojska, konkrétně 6 kusů u kanonové roty ženijního praporu 23 a 1 kus u náhradního tělesa. Další 1 kanon se nalézal u zbrojně technického úřadu a 14 kanonů bylo předáno firmě ČKD pro tanky. V případě těchto tanků šlo zřejmě o stroje pro cizinu zabavené za mobilizace čs. armádou, nejspíš o tanky pro Peru.


1919. Pátrám v minulosti svého dědečka a z vojenského archivu jsem se dozvěděla, že byl italským legionářem a do československého vojska byl zařazen 17.2.1919, číslo pluku 47, hodnost v čs. vojsku měl střelec, 28.11.1919 byl zproštěn vojenské služby do 30.4.1920. Ráda bych něco věděla o tomto pluku a jeho poslání na konci války. (odpovídá Pavel Šrámek)

Československý pěší pluk 47 vznikl na podzim 1920 v Mladé Boleslavi z původního pěšího pluku 36 rakousko-uherské armády, přesněji řečeno z jeho náhradního tělesa. Pěší pluk 36 rakousko-uherské armády byl totiž v roce 1915 poté, co většina jeho příslušníků pluku přešla na východním břehu řeky San u Sieniawy do ruského zajetí, zrušen. Viz naše odpověď na dotaz č. 1224.

Váš dědeček tedy v letech 1919 a 1920 pravděpodobně sloužil u některého z praporů pěšího pluku 36, které byly nově vytvořeny po vzniku samostatného státu. Tyto prapory byly v březnu 1919 odeslány na východní Slovensko a v dubnu se zapojily do obsazování Podkarpatské Rusi. Bojovaly v následné válce s Maďarskem a po uzavření příměří zajišťovaly prostor v okolí Košic. V roce 1920 se pak vrátily zpět do Čech.


1918. V pamětech E. Beneše se píše, že když se v červenci 1932 vrátil z odzbrojovací konference v Ženevě, zašel na generální štáb, kde v přítomnosti ministra obrany Bradáče vojákům sdělil, že dává armádě čtyři roky, než přijde krize. Zmiňují se o této schůzce i jiné zdroje? (odpovídá Pavel Šrámek)

Kromě Benešových pamětí se o ní zmiňuje ve svých pamětech „Československo, můj osud“ Prokop Drtina. Ten na straně 203 a 204 1. svazku 1. knihy uvádí: „… to byl on, kdo jako zahraniční ministr krátce před tím, než se Hitler v Německu uchopil moci šel po návratu z jednoho neutěšeného zasedání Společnosti národů v Ženevě rovnou do generálního štábu, informoval tam vedení armády o svých pochybnostech, že bude mír udržen, a naléhal na nejvyšší důstojníky, aby urychlili své přípravy …“. Schůzku potvrdil ve své výpovědi před vyšetřovací komisí ve Francii v roce 1948 také bývalý náčelník francouzské vojenské mise v Československu generál Faucher. Ten o Edvardu Benešovi vypověděl: „V říjnu 1932 se vrátil ze Ženevy z odzbrojovací konference se špatným dojmem. První věcí, kterou udělal po návratu do Prahy, bylo, že navštívil ministra národní obrany a povolal náčelníka generálního štábu a jeho nejbližší spolupracovníky, zástupce náčelníka a šéfy odborů a jak se mi doneslo, tak k nim měl tuto řeč: Pánové, mám velmi špatný dojem pokud jde o mezinárodní situaci. Chystá se vážná krize. Mohla by vypuknout kolem roku 1936, tedy máte čtyři roky na to, abyste se připravili.“


1917. Můžete mi prosím poskytnout pár základních informací o výzbroji dragounů čsl. armády v roce 1938 a případně literaturu k tomuto tématu? (odpovídá Pavel Šrámek)

Protože jezdectvo československé předválečné armády představovalo vlastně pěchotu přesunující se na koních, mělo stejnou výzbroj jako klasická pěchota. Ve výzbroji mělo pušky vz. 24, lehké kulomety vz. 26, těžké kulomety vz. 24 a protitankové kanony (v jezdeckém provedení). Kromě toho mělo ještě jezdecké šavle, oproti klasické pěchotě ale nedisponovalo minomety.

O organizaci a úkolech jezdectva se můžete dočíst v knize „Armáda a národ“ z roku 1938.


1916. Mám darovací šavli vz. 24 (PRAVDA VÍTĚZÍ) s tímto věnováním „Důstojnický sbor pěš. pl. 10 J. S. K. Na památku 1936“, na pečetítku jsou iniciály BP (možná BT). Zajímá mě, komu byla šavle darována. (odpovídá Pavel Šrámek)

Bohužel nevíme, o koho by se mohlo jednat. Velitel pluku to být nemohl, protože tím byl od roku 1934 plukovník pěchoty Václav Hladůvka. Asi jedinou možností, jak to zjistit, je projít rozkazy uvedeného pěšího pluku uložené ve Vojenském ústředním archivu v Praze, případě kroniku pluku, kde by o tomto darování mohla být zmínka.


1915. Pátrám po osudech škpt. Otakara Korce. Ve Vaší odpovědi č. 633 je uvedena tabulka, v níž u letky 52 není napsán velitel. Mám informace, že podle citace Jiřího Rajlicha byl ke 30. září 1938 stav tento: 52. polní letka stíhací por. let. Otakar Korec, 19. 9. 1938 vzniká 52. letka jako mobilizační těleso, velitelem uveden O. Korec. (odpovídá Pavel Šrámek)

Údaje v odpovědi č. 633 jsou už staršího data. Přesnější údaje obsahuje náš článek „Čs. vojenské letectvo v době mnichovské krize“, který vyšel v časopise Historie a vojenství 2008, č. 2, str. 43-52. Zde uvádíme jako velitele letky 52 poručíka letectva Otakara Korce s tím, že od 1. 10. 1938 byl velitelem letky 52 nadporučík letectva Rostislav Lakomý. Letka 52 skutečně vznikla až 19. 9. 1938 jako taktický svazek bez pozemního sledu.


1914. V několika článcích o mobilizaci čsl. armády v roce 1938 bylo uvedeno, že jedním z obranných postupů naší armády mělo být provádění náletů na důležité německé železniční uzly a také na tankové a motorizované svazky. Můžete prosím uvést k tomuto trochu víc informací? Dále by mě zajímaly nějaké informace o vynálezu Ludvíka Očenáška, jednalo se o tzv. TRUL, technické raketové útočné letadlo, které bylo určeno proti nepřátelským letadlům. (odpovídá Pavel Šrámek)

Dne 17. 9. 1938 požádalo operační oddělení Hlavního štábu letecký odbor Ministerstva národní obrany, aby připravil možné nasazení bojového letectva. Hlavní štáb žádal, aby mohutnou akcí všeho dostupného letectva byly v součinnosti s pozemními jednotkami zastaveny co nejdříve nepřátelské tankové divize a motorizované jednotky, které by pronikly na naše území. Letecký odbor 19. 9. 1938 rozeslal pokyny k zásahu, které popisovaly celkem tři případy:
1) Zásah ve směru severozápad, západ (7 perutí, z toho 2 bombardovací, v případě nutnosti další 4 bombardovací perutě);
2) Zásah ve směru jih, jihozápad (5 perutí, z toho 1 bombardovací, v případě nutnosti další 4 bombardovací perutě);
3) Zásah ve směru severozápad, kdyby se současně projevil nápor z jihu (na západě 8 perutí, z toho 3 bombardovací, na jihu 7 perutí, z toho 3 bombardovací).

Současně dostalo velitelství letecké brigády rozkaz připravit zásah k přerušení železnice v prostoru Linec, aby bylo přerušeno dopravní spojení z Bavorska do Rakouska.

O technickém raketovém útočeném letadle nemáme žádné informace. Stručnou zmínku jsme objevili v knize Jiřího Kroulíka „Vojenské rakety“ z roku 1985, podle které se na jeho vývoji podílel kolektiv vedený ing. Václavem Šmolíkem.


1913. Obracím se na Vás ohledně počtu Avií B-534 (a Bk-534), které měla čs. armáda v září 1938 k dispozici. Některé zdroje se odvolávají na váš článek v HaV z roku 2008 a ty pak uvádějí u polních letek 253 ks k 15. září 1938. Podstatně jiný údaj uvádí Jiří Vraný v monografii o B-534 (vyšla v MBI v roce 1994) a to cca 330ks B-534, cca 20ks Bk-534 a cca 30 strojů řady 534 v opravě. Je ten Vraného údaj jednoznačně chybný? (odpovídá Pavel Šrámek)

253 kusů Avií B-534, uvedených v našem článku v časopise Historie a vojenství, jsou pouze stroje zařazené v době Mnichova u bojových letek. Dalších několik desítek kusů bylo samozřejmě u výcvikových jednotek, leteckého učiliště a v leteckých skladech. Konkrétní počet těchto strojů ale bohužel neznáme.

Přesné počty máme až k 10. 11. 1938. K tomuto datu měla čs. armáda celkem 370 B-534 (224 u leteckých pluků, 29 v leteckých skladech, 48 v Leteckém učilišti, 3 ve VTLÚ a 66 v Ústředním leteckém skladu) a 54 Bk-534 (26 u leteckých pluků, 1 ve VTLÚ a 27 v Ústředním leteckém skladu). Údaj Jiřího Vraného o celkem asi 380 strojích B-534 a Bk-534 v době Mnichova by tak mohl odpovídat skutečnosti.


1912. Zakoupila japonská armáda nějaký čs. vojenský materiál před 2. světovou válkou? (odpovídá Pavel Šrámek)

Pokud je nám známo, do Japonska nebyly v meziválečném období žádné čs. zbraně dodány. Ze zemí ležících v této oblasti byly čs. zbraně dodány do Číny a Afghánistánu.


1911. Byli v československé předválečné armádě nějací generálové německé národnosti a pokud ano, jaké funkce zastávali? (odpovídá Pavel Šrámek)

V československé předválečné armádě sloužilo celkem dvanáct generálů německé národnosti, z nichž dva dosáhli hodnosti divizního generála, ostatní měli hodnost brigádního generála. Uvedení dva divizní generálové byli veliteli divize, ostatní působili většinou jako velitelé pěší nebo dělostřelecké brigády v rámci divize. Poslední generál německé národnosti odešel do výslužby v roce 1937, takže v roce 1938 již v československé armádě nebyl žádný německý generál. Za mobilizace na podzim 1938 však minimálně jeden generál německé národnosti byl povolán do činné služby.


1910. Jedinou informaci o svém dědečkovi mám, že byl ruský legionář a sloužil v 5. střelecké pluku TGM, posléze ve strážním praporu gen. Janina. Kde se mohu dozvědět více o těchto jednotkách. Kde se v Rusku pohybovaly, kde bojovali, nebo jestli se někdo u nás o tyto jednotky úzce zajímá a vlastní třeba nějaké fotografie atd. (odpovídá Pavel Minařík)

Bojové nasazení legionářského 5. čs. střeleckého pluku je popsáno v knižně vydané kronice pluku z let 1917 až 1920: „Kříž, K. – Vaněk, O.: Pátý československý střelecký pluk TGM, Praha 1934“. Osudy strážního praporu gen. Janina by mohly obsahovat vzpomínky jmenovaného generála, které byly taktéž vydány knižně: „Janin, Maurice: Moje účast na československém boji za svobodu. Praha 1923“.


1909. V pozůstalosti Bedřicha Schreibera, bývalého důstojníka R-U a později i čsl. armády, jsem našel několik fotografií, dokumentujících vojenství své doby. Na pěti z nich je nějaká inspekce, zřejmě ve vojenském přístavu Pula, pravděpodobně brzy před vypuknutím 1. sv. války. Fotografie jsou zaslány v poněkud horší kvalitě aby to internet přenesl, ale v případě zájmu mohu poslat tyto i další fotografie na CD na sdělenou adresu. Velmi by mě zajímalo, jestli lze zjistit o jakou událost se asi jedná a kdo na těch fotografiích je. (odpovídá Pavel Minařík)

K Vašemu dotazu se nám podařilo pouze zjistit, že Bedřich Schreiber sloužil v Pule u 4. pevnostního dělostřeleckého pluku v době od srpna 1909 do září 1913. O jakou akci se jednalo bohužel nevíme. S Vaším dotazem se můžete zkusit obrátit na Staatsarchiv-Kriegsarchiv, Nottendorfer Gasse 2, Wien A-1030.


1908. V odpovědi na dotaz č. 1881 uvádíte mezi podřízenými útvary 5. odd. školskému a výcvikovému HŠ m. j. Pěchotní, Dělostřelecké, Chemické a Železniční učiliště. Dovoluji si vznést dotaz, komu podléhala ostatní učiliště (Vojenské jezdecké, Zbrojní, Ženijní, Vojenské telegrafní, Vojenské automobilní, Útočné vozby, také Dělostřelecké učiliště Bratislava a Plavecké Podhradie – nebo zde šlo pouze o dělostř. střelnici) – spadala pod velitelství druhů vojsk? A ještě dotaz na Vojenskou reálku Bratislava (s jejím uvedením jsem se před lety setkal v jednom vzpomínkovém článku údajného absolventa, bohužel už nejsem schopen jej přesně identifikovat), od kdy do kdy existovala, pokud vůbec? V žádné jiné souvislosti jsem o této škole nečetl. (odpovídá Pavel Minařík)

Velitelská podřízenost učilišť čs. armády v roce 1938 byla následující:

Učiliště:Podřízeno:
Chemické učiliště5. oddělení (školské a výcvikové) HŠ
Dělostřelecké učiliště5. oddělení (školské a výcvikové) HŠ
Pěchotní učiliště5. oddělení (školské a výcvikové) HŠ
Učiliště útočné vozby7. oddělení (útočné vozby) I. odboru MNO
Vojenské automobilní učilištěII. odbor (dělostřelecký a zbrojní) MNO
Vojenské jezdecké učiliště2. oddělení (jezdectva a remontnictva) I. odboru MNO
Vojenské letecké učilištěIII. odbor (letecký) MNO
Vojenské telegrafní učiliště2. oddělení (telegrafní) IV. odboru (technického) MNO
Zbrojní učilištěZemské vojenské velitelství v Praze
Železniční učiliště5. (školské a výcvikové) oddělení HŠ
Ženijní učilištěZemské vojenské velitelství v Praze

Přehled je zpracován podle informací uvedených v „Encyklopedii branné moci Republiky československé 1920–1938“, vydané nakladatelstvím Libri v roce 2006.

Není nám známo, že by v Bratislavě a Plaveckém Podhradí existovalo Dělostřelecké učiliště. Za bratislavskou vojenskou reálku je pravděpodobně vydávána Vojenská škola Jana Žižky, která v uvedené posádce existovala v letech 1953 až 1969. Následně se přestěhovala do Banské Bystrice, kde působila jako Vojenské gymnázium SNP.


1907. Můžete uvést informace o složení a umístění cyklistického praporu 1? (odpovídá Pavel Minařík)

Cyklistický prapor 1 vnikl 15.9.1933 v Jaroměři a podléhal velitelství pražské 1. jezdecké brigády. Tvořily ho tři cyklistické roty, kulometná rota, náhradní rota, spojovací četa a pomocná četa. V září 1934 se prapor přesunul do Josefova, kde k 1.10.1935 vznikla technická rota, do které se včlenila dosavadní spojovací četa a nově vytvořená zákopnická četa, společně s četou doprovodných zbraní. Od září 1936 prapor přešel do složení 4. jezdecké brigády, která se přestěhovala z Košic do Pardubic. Dnem 1.10.1936 došlo k rozšíření čety doprovodných zbraní na rotu tvořenou minometnou četou a dvěmi kanonovými četami (jejich počet se později zvýšil na tři). Mírové početní stavy praporu byly stanoveny na 670 osob, čtyři kanony proti útočné vozbě, dva minomety, dva velké kulomety proti letadlům, osm těžkých a 27 lehkých kulometů. Pro přepravu měli příslušníci praporu využívat 450 jízdních kol, doplněných 18 nákladními automobily a 19 motocykly. Jako poslední složení praporu doplnila od 1.1.1938 rota velkých kulometů proti letadlům, která se vytvořila z dosavadní čety VKPL. Po přechodu na válečné počty měl prapor čítat téměř 1100 mužů, vyzbrojených 48 kulomety, dvěmi kanony proti útočné vozbě a dvěmi minomety, zatímco zbývající protitankové a protiletadlové zbraně by tvořily výzbroj jiných jednotek (roty VKPL u velitelství divize a disponibilních kanonových rot). Od ledna 1938 prapor náležel do sestavy nově vzniklé 4. rychlé divize, na kterou se rozšířila původní pardubická jezdecká brigáda. V únoru 1938 se prapor přestěhoval do Slaného, kde setrval až do svého zrušení na sklonku července 1939. Ve velení praporu se vystřídali plk. pěch. František Vondráček (od vzniku do listopadu 1936) a plk. pěch. František Konopásek.


1906. Měl bych na Vás prosbu zda ve Vašich dotazech můžete mě odpovědět. Chtěl bych se něco dozvědět o svém předku dědečkovi, který sloužil u 13. honvédského pluku M. K. Pozsonyi, to je dnešní Bratislava v letech 1897 až 1903. Po vypuknutí I. světové války narukoval ke svému pluku. Mohl bych se dozvědět, kde lze získat něco o historii tohoto pluku a pak kde byla jednotka nasazena, kde bojovala. Vím jen, že během války bojoval na ruské frontě, kde padl do zajetí. (odpovídá Pavel Minařík)

Vámi uvedený útvar uherské zeměbrany vznikl v roce 1874 jako tzv. 13. polobrigáda, jejíž součástí se staly doposud samostatné honvédské pěší prapory č. 57 (Trnava, od r. 1885 Bratislava), č. 58 (Bratislava), č. 59 (Ó-Gyalla /později Stará Ďala – dnes Hurbanovo/) a č. 60 (Nitra), vytvořené v roce 1869. V roce 1886 došlo k výměně praporu č. 60 za č. 64 (Totis /později Tóváros – dnes Tatabanya/) patřícího doposud do složení 14. polobrigády (velitelství Levice). Ve stejném roce se u jednotlivých praporů přestalo používat pojmenování „honvédské“ a současně byly přečíslovány (č. 58 na 1. prapor, č. 57 na 2. prapor, č. 59 na 3. prapor, č. 64 na 4. prapor). V roce 1890 proběhla transformace polobrigády na honvédský pěší pluk č. 13 a pro jednotlivé prapory se začal používat přívlastek „polní“. Zároveň se 3. prapor přestěhoval z Ó-Gyally (Staré Ďaly – Hurbanova) do Bratislavy. Od roku 1896 se číselné označení začalo používat před názvem útvaru, takže nadále figuroval jako 13. honvédský pěší pluk. V roce 1912 se počet polních praporů snížil na tři a všechny se nacházely v Bratislavě, když došlo k vyjmutí praporu v Tóváros ze složení pluku.

Po vypuknutí 1. světové války pluk odešel na ruské bojiště, kde se společně s 18. honvédským pěším plukem z maďarské Šoproně stal součástí 73. honvédské pěší brigády. Nadřízeným velitelstvím byla nově vzniklá 37. honvédská pěší divize, bojující u 1. armády generála Dankla. Uvedená divize v roce 1914 absolvovala boje u Krasniku (srpen), Lublinu (srpen a září), řeky Visly (září a říjen), Ivangorodu – tj. Deblinu (říjen), Krakova (listopadu) a Limanova–Lapanówa (prosince). V lednu 1915 byla přesunuta ke 3. armádě do Karpat, kde bojovala až do dubna. Od května 1915 podléhala 4. armádě a bojovala u Jaroslavy (květen) a Přemyšlu (květen a červen), Krasniku a Lublinu (červenec), mezi řekami Visla a Bug (srpen) a Brestu-Litevského (srpen). Poté došlo ke krátkodobému převelení divize k 7. armádě do oblasti Czernowitz u rakousko-rusko-rumunského trojmezí a zapojení do bojů na řece Siret a u Dobropole (září). Následně se vrátila ke 4. armádě na Volyň a bojovala u Lucku (říjen) a Czartorijska (říjen a listopad 1915), kde setrvala až do ofenzívy ruské armády v červnu 1916. Následoval zářijový přesun k 1. armádě do Sedmihradska a účast na bojích s rumunskou armádou, kterou později posílily i ruské jednotky. Na uvedeném válčišti divize setrvala až do uzavření brest-litevského míru v březnu 1918 a pak střežila demarkační linii. V září 1918 se společně se 106. domobraneckou pěší divizí přesunula na západní frontu, kde doplnila dvě divize (1. a 35. pěší) XVIII. sboru nasazené v poměrně klidné oblasti mezi Verdunem a řekou Meuse již od července 1918. Zde zůstala až do ukončení bojů a uzavření příměří. Poté byla stažena do Porýní a repatriována do vlasti. Příslušníci bratislavského 13. honvédského pěšího pluku, stejně jako vojáci nitranského 14. a trenčínského 15. honvédského pěšího pluku od 37. honvédské pěší divize nebo chebského 6., kroměřížského 25. a těšínského 31. domobraneckého pěšího pluku od 106. domobranecké pěší divize či brněnského 17. a 25. mysliveckého praporu od 1. pěší divize, tak patřili mezi jedny z mála obyvatel budoucího Československa, kteří na sklonku světového válečného konfliktu bojovali proti francouzské armádě.

Kromě toho se 1. polní prapor 13. honvédského pěšího pluku od května do podzimu 1915 zapojil v rámci 59. horské brigády do bojů v Karnských Alpách na nově vzniklé italské frontě.

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek