1875. Můj tatínek se jako nováček 2. let. pluku v Olomouci zúčastnil přehlídky olomoucké posádky J. S. Macharem a gen. Mittelhauserem v roce 1924. V diplomové práci Milana Katrušáka na filosofické fakultě University Palackého v Olomouci je však zmínka o návštěvě těchto dvou osobností (Machara a Mittelhausera) v Olomouci již v únoru 1921. Nemohli byste mi to nějak vysvětlit? Byli v Olomouci tito dva vojenští činitelé v r. 1921 i v r. 1924? (odpovídá Pavel Šrámek)
Generál Mittelhausser byl náčelníkem Hlavního štábu od ledna 1921 do prosince 1925, J. S. Machar byl generálním inspektorem branné moci od srpna 1919 do října 1924. Je tedy možné, že Olomouc jako významnou posádku navštívili dvakrát. Doporučujeme obrátit se na Státní okresní archiv Olomouc (www.archives.cz/zao/olomouc/index.php), kde by měli být schopni zjistit (např. z kroniky města či místního tisku), kdy přesně oba činitelé Olomouc navštívili.
1874. Kamarád koupil fotografii z roku 1932, na které je důstojník československé armády, podle výložek je to nějaký plukovník horských jednotek, v rohu je uvedeno jméno Randák. Nevíte něco o plukovníkovi tohoto jména? (odpovídá Pavel Šrámek)
Jedná se o plukovníka dělostřelectva Aloise Randáka, velitele dělostřeleckého oddílu 258. Plukovníkem byl od 1. 1. 1931, do výslužby odešel někdy po roce 1935, protože v roce 1935 ještě sloužil a v roce 1938 už nikoliv. S největší pravděpodobností se jedná o legionáře, a to buď Aloise Randáka narozeného 11. 3. 1878 Hrubá Skála nebo Aloise Randáka narozeného 24. 10. 1893 Zdíkov.
1873. Je možno zjistit kolik československých pilotů bylo popraveno za jejich činnost v domácím odboji 1939 – 1945? (odpovídá Pavel Šrámek)
Jak jsme již uvedli v odpovědi na dotaz č. 1762, máme k dispozici jen částečné údaje pro důstojníky letectva obecně. Z plukovníků letectva byl popraven 1. 6. 1942 v Brně Karel Dymeš. Z podplukovníků letectva byl popraven 8. 4. 1943 v Berlíně Josef Hamšík, v koncentračním táboře zahynul 29. 9. 1941 Josef Heřmanský. Z majorů letectva byl popraven Alfons Prchal, v koncentračním táboře zahynul 6. 1. 1942 Václav Potěský. Ze štábních kapitánů letectva byl popraven Jaroslav Malý.
1872. Chtěl bych se zeptat jaká jednotka měla límcové označení s číslem 2. (odpovídá Pavel Šrámek)
Jak jsme už uvedli v odpovědi na dotaz č. 1639, bez výložek, které svojí barvou určují, o který druh vojska (dobově zbraně) se jedná, nelze identifikaci bohužel provést.
1871. Vytvořilo skutečně Německo na podzim 1938 v rámci příprav útoku na Československo pět armád, jak se uvádí? Prý tyto armády nakonec nevznikly. (odpovídá Pavel Šrámek)
K vytvoření velitelství armád došlo při okupaci Rakouska v březnu 1938, kdy se Heeresgruppen-Kommando 3 v Drážďanech změnilo na Armee-Oberkommando 8 a po určitou dobu tak existovala 8. armáda.
Pro útok na Československo se počítalo s celkem pěti armádami. Velitelství 2. armády (Cosel dnes Koźle, velitel generálplukovník Gerd von Rundstedt) mělo vzniknout z Heeresgruppen-Kommando 1 v Berlíně, velitelství 8. armády (Freiburg ve Slezsku, dnes Świebodzice, velitel generálplukovník Fedor von Bock) mělo vzniknout z Heeresgruppen-Kommando 3 v Drážďanech, velitelství 10. armády (Schwandorf, velitel generál dělostřelectva Walter von Reichenau) mělo vzniknout z Heeresgruppen-Kommando 4 v Lipsku a velitelství 14. armády (Vídeň, velitel generál pěchoty Wilhelm List) mělo vzniknout z Heeresgruppen-Kommando 5 ve Vídni. Zbývající velitelství 12. armády (Pasov, velitel generálplukovník Wilhelm Ritter von Leeb) mělo vzniknout z tzv. Arbeitsstab Leeb.
Nakonec však velitelství armád s největší pravděpodobností nevznikla. Okupaci pohraničí českých zemí v říjnu 1938 totiž řídily Heeresgruppen-Kommando 1, 3, 4 a 5 spolu s Heeresgruppen-Kommando zur besondere Verwendung, které vzniklo z Arbeitsstab Leeb.
1870. Obraciam sa na Vás s otázkou, či mi viete sdeliť, či existujú zoznamy vojakov a dôstojníkov zaradených do Pešieho pluku 39 – Výzvedný, gen. Grazianiho a kde by som sa prípadne k nim mohol dostať. Zaoberám sa totiž v súčasnej dobe príslušníkmi tohto pluku, ktorí slúžili v Komárne. (odpovídá Pavel Šrámek)
Údaje o vojácích sloužících u pěšího pluku 39 byste měl nalézt v dokumentech tohoto pluku, které jsou uložené ve Vojenském historickém archívu Bratislava (Krajná 27, 821 04 Bratislava, e-mail: vha@vhu.sk).
Zkuste se také podívat do knihy „Dvacať rokov pešieho pluku 39 Výzvedného“, která vyšla v Bratislavě roku 1938. Jména velitelů pěšího pluku 39 naleznete v odpovědi na dotaz č. 872.
1869. Československá armáda měla být v září 1938 plně bojeschopná a odhodlaná čelit útoku Wehrmachtu. Nikde jsem nenašel hodnocení vlivu národnostního složení armády na její spolehlivost. Polovinu obyvatelstva ČR tvořily národy, které v té době ve své většině byly její další existenci nepřátelské (Němci, Maďaři, Slováci, Poláci, Rusíni). Složení armády kromě velitelského sboru tedy bylo vzhledem k boji s Wehrmachtem krajně rizikové. Jaký je na to názor odborníků? (odpovídá Pavel Šrámek)
V roce 1936 zpracoval Hlavní štáb československé armády podrobnou studii, která rozebírala národnostní strukturu předpokládané válečné armády po mobilizaci. Podle této studie měl mít důstojnický sbor válečné armády celkem 86,4 % důstojníků slovanské národnosti, 11,8 % důstojníků německé národnosti a 1,8 % důstojníků maďarské nebo jiné národnosti. Mužstvo a rotmistry tvořily z 73,3 % osoby slovanské národnosti, z 20,2 % osoby německé národnosti a z 6,5 % osoby maďarské a jiné národnosti.
Procentuální zastoupení u jednotlivých druhů vojsk bylo pak následující (první tři čísla udávají procentuální zastoupení důstojníků slovanské, německé a maďarské či jiné národnosti, druhá tři čísla udávají procentuální zastoupení mužstva slovanské, německé a maďarské či jiné národnosti):
| druh vojska | důstojníci (%) | mužstvo (%) | ||||
|---|---|---|---|---|---|---|
| vyšší velitelství | 92 | 7 | 1 | 77 | 18 | 5 |
| Pěchota | 87 | 11,5 | 1,5 | 77,5 | 17,5 | 5 |
| jezdectvo | 87,5 | 11 | 1,5 | 72,5 | 17,5 | 10 |
| dělostřelectvo | 82 | 16 | 2 | 60,5 | 29,8 | 9,7 |
| letectvo | 99 | 1 | 0 | 100 | 0 | 0 |
| ženijní vojsko | 82 | 16 | 2 | 61,5 | 32,5 | 6 |
| telegrafní vojsko | 96,6 | 3 | 0,4 | 96,5 | 3 | 0,5 |
I rámci jednotlivých druhů vojsk existovaly pochopitelně rozdíly, např. u pěchoty byly hraničářské prapory, instrukční prapor a všechny jednotky útočné vozby tvořeny pouze osobami slovanské národnosti. Naopak u nebojových útvarů dělostřelectva polní armády tvořilo mužstvo slovanské národnosti jen 58,5 % a vůbec nejnižší podíl mělo u útvarů ženijního vojska zápolní armády, a to 55 %.
Pochyby o spolehlivosti vojáků německé národnosti vedly některé velitele k návrhům na jejich zařazení k pomocným službám či úplnému vyřazení z armády. Hlavní štáb však toto odmítal a doufal, že službou v armádě se podaří pozitivně ovlivnit jejich smýšlení. Vývoj v roce 1938 ho však donutil svůj postoj změnit. Dne 17. května zakázal povolávat německé záložníky na vojenská cvičení prověřující zaujetí obrany v lehkém opevnění a vzápětí stanovil maximální množství záložníků jiné než československé národnosti u jednotlivých útvarů. Pod vlivem sudetoněmeckého povstání Hlavní štáb 16. září nařídil, aby němečtí záložníci, kteří nastoupí na cvičení, nebyli vyzbrojeni, ale jen vystrojeni a odesláni do výcvikových táborů. O den později následoval příkaz, že záložníci jiné než československé národnosti mají být pokud možno uznáváni za neschopné služby a z těch, kteří uznání nebudou, se mají vytvořit neozbrojené pracovní jednotky. Uvedené pokyny se vzhledem k rychlému vyhlášení mobilizace již nepodařilo provést. Mobilizovanou armádu tak tvořili zástupci všech národností, i když velký počet německých záložníků nakonec vůbec nenastoupil.
1868. Dovoluji si Vás požádat laskavě o informaci, zda někde existují oficiální výsledky leteckých závodů v ostré střelbě a bombardování, které se konaly každoročně na střelnici v Novém Dvoře u Malacek. Konkrétně se mi jedná o rok 1935, kdy se za 6. LP Kbely zúčastnil i můj dědeček, četař dsl. Karel Kučera, nar. 26.10.1909 a tam obdržel čestnou cenu prezidenta republiky. Je možné toto dohledat na Slovensku ve VHA Bratislavě nebo Vojenském archivu v Trnavě? Šetření v této věci ve VÚA Praha nebylo úspěšné. (odpovídá Pavel Šrámek)
Záznam o udělení čestné ceny by mohl být uveden v kmenovém listě Vašeho dědečka, ale protože dochované kmenové listy vojáků základní služby narozených v roce 1909 jsou uloženy ve Vojenském historickém archivu Praha a pátrání zde, jak píšete, nebylo úspěšné, jeho kmenový list se nemusel nedochovat. Můžete proto ještě zkusit obrátit se na Vojenský historický archiv Bratislava, Krajná 27, 821 04 Bratislava, mail: vha@vhu.sk, kde je uložen fond Výcvikového tábora Plavecké Podhradie, jehož součástí byla letecká střelnice v Malackách. Je ovšem také možné, že Váš dědeček byl z administrativního hlediska považován za vojáka (poddůstojníka) z povolání a pak by se jeho kmenový list nacházel ve Vojenském archivu v Trnavě (Univerzitní nám. 2, 918 00 Trnava).
1867. Můžete uvést vojenský útvar v době mobilizace na podzim 1938 v prostoru Luž na Liberecku? (odpovídá Pavel Šrámek)
V prostoru Luž se v době mobilizace na podzim 1938 nalézaly jednotky Stráže obrany státu. Jednalo se o družstva 4. roty praporu Stráže obrany státu Liberec, přičemž velitelství roty bylo v Dolním Lichtenvaldě (dnes Dolní Světlá) a velitelem roty byl inspektor finanční stráže Antonín Alinče. Jedno z družstev mělo například stanoviště u vesnice Jägerdörfel (dnes Myslivny) pod vrchem Luž, další mělo stanoviště v nedalekém Horním Lichtenvaldě (dnes Horní Světlá). Za nimi na hlavním obranném postavení tvořeném objekty lehkého opevnění byl umístěn II. prapor pěšího pluku 2 (velitelství v Kunraticích, velitel podplukovník pěchoty Josef Šlajs), tvořený 5. (velitelství na Milštejně) a 6. (velitelství v osadě Naděje) rotou pěšího pluku 2 a 1. rotou (velitelství v Mařenicích) strážního praporu XXIII.
Stráži obrany státu v prostoru Luž je věnován sborník „Hraničáři pod Luží 38“, který v roce 2003 vydalo nakladatelství FORTprint.
1866. Při procházení přehledu československých jednotek za první republiky jsem narazil na jméno velitele horského dělostřeleckého pluku 202, kterým byl v roce 1920 Augustin Padior. Vzhledem k tomu, že uvedené jméno není běžné prosím o bližší vyjádření. (odpovídá Pavel Minařík)
Augustin Padior se narodil 4.1.1871 ve Lvově, který v té době patřil Rakousko-Uhersku. V letech 1888 až 1892 studoval na dělostřelecké kadetní škole ve Vídni. Následně nastoupil jako velitel čety ke sborovému dělostřeleckému pluku č. 6. Do roku 1893 sloužil nejprve u horské baterie č. 1 v bosensko-hercegovinském Trebinje, následně u polní baterie č. 1 v Košicích a od roku 1895 u jezdecké baterie č. 1 v Sobrancích a Miškovci. Na poručíka byl z kadeta povýšen v roce 1894 a o tři roky později se stal nadporučíkem. V letech 1899 až 1901 působil v jezdeckém a jízdním učitelském ústavu ve Schlosshofu. Poté následovalo přemístění ke sborovému dělostřeleckému pluku č. 12 do sedmihradského Sibiu. V nové posádce nejprve působil jako velitel brigádní ekvitace, učitel u remontního oddílu a velitel čety, až se v roce 1907 stal velitelem polní baterie č. 2. Ve stejné době dosáhl hodnosti kapitána. O rok později následovalo přemístění k horskému dělostřeleckému pluku č. 14. Nejprve velel horské kanonové baterie č. 4 v jihotyrolského Cavalese a od roku 1909 horské houfnicové baterii č. 1 v Tridentu. Zde ho zastihlo i vypuknutí 1. světové války.
S uvedeným plukem odešel koncem července 1914 na frontu do Haliče. V září následovalo přemístění k dělostřeleckému pluku č. 11, u kterého sloužil jako velitel baterie až do onemocnění břišním tyfem v květnu 1915. Následně se léčil v zázemí (Užhorodu a Praze) a v září téhož roku se stal majorem. Po uzdravení byl říjnu 1915 odeslán ve funkci velitele oddílu na italské bojiště k horskému dělostřeleckému pluku č. 3. Stejnou funkci zastával od dubna 1916 u polního dělostřeleckého pluku 84. V září 1916 následovalo přeložení na nově vytvořenou rumunskou frontu a převzetí velení horského dělostřeleckého pluku č. 16, se kterým se v říjnu 1917 vrátil do severní Itálie. V následujícím měsíci byl povýšen na podplukovníka. V březnu 1918 znovu onemocněl a léčil se v Tridentu, Linci a Teplicích-Šanově, kde ho zastihl zánik habsburské monarchie a vznik samostatného Československa.
V lázních v Teplicích-Šanově zůstal i po ukončení války a do čs. armády se přihlásil v květnu 1919. Službu nastoupil až v září 1920 coby velitel horského dělostřeleckého pluku 202 v Prešově. V únoru 1923 následovalo přeložení do Čtyřech Dvorů u Českých Budějovic, kde převzal velení náhradní baterie dělostřeleckého pluku 102. Příležitostně působil také jako cvičitel remont nebo učitel v ekvitačním kurzu pro důstojníky pěchoty. V únoru 1924 byl odeslán na dovolenou a koncem března téhož roku odešel do výslužby.
1865. Chci se zeptat, zda mi můžete, prosím, zodpovědět, které německé jednotky byly rozmístěny v Josefově. (odpovídá Pavel Minařík)
V Josefově se během 2. světové války nacházely následující jednotky německé armády:
| – spojovací náhradní oddíl 25 (Nachr. Ers. Abt. 25) | VI/1940 – VIII/1940 |
| – pěší náhradní prapor 22 (Inf. Ers. Btl. 22) | IX/1940 – VII/1941 |
| – automobilní náhradní oddíl 21 (Fahr-Ers. Abt. 21) | IX/1940 – VIII/1941 |
| – granátnický výcvikový prapor 97 (Gren. Ausb. Btl. 97) | X/1942 – XII/1943 |
| – pěší pluk Josefstadt (I. R. Josefstadt) | IV/1945 |
1864. Můj praděda sloužil u k. k. landsturm infanterie baon nr. 37, se kterým vyrazil do války a nakonec i padl na území dnešního Slovinska v okresu Gorica. Snažím se o jeho jednotce získat nějaké informace, ale zatím se mi to moc nedaří. Ve vojenském archívu mi poslali jeho dokumentaci a odkázali mě na archív ve Vídni, tam jsem napsal nedávno, takže zatím bez odpovědi. Místo, kde padl, jsem navštívil před dvěma týdny, bohužel se tam nic nezachovalo. Pokud budete mít nějaké informace o jeho jednotce, budu moc rád. (odpovídá Pavel Minařík)
Domobranecké útvary se v rámci rakousko-uherské armády vytvořily až po vypuknutí války. Celkem se jednalo o 72 pěších pluků (zahrnovaly 233 polních praporů), přičemž z Předlitavska pocházelo 40 pluků (o 136 praporech). Jednotlivé pluky se skládaly ze dvou až čtyř polních praporů. Většina pluků během krátké doby vzhledem k velkým ztrátám zanikla. Na jaře 1916 jich zůstalo pouze 23, z toho 16 z Předlitavska. Na základě rozpuštěných pluků vznikla celá řada samostatných domobraneckých pěších praporů, mezi něž patřil i Vámi zmíněný 37. domobranecký pěší prapor (k. k. LstIBaon 37). Celkem v této době existovalo okolo 200 praporů, zařazených jak do rámce pluků, tak bojujících samostatně. Protože Váš děda byl v březnu 1915 předán do evidence Domobraneckého okresního doplňovacího velitelství Znojmo, lze usuzovat, že zmíněný prapor byl nástupcem původního znojemského III. polního praporu vídeňského 24. domobraneckého pěšího pluku. Při zahájení válečných operací pluk odjel jako součást 40. domobranecké pěší brigády plk. Kroupy do Haliče, kde byl nasazen na pravém křídle 2. armády. Brigáda zanikla již v polovině listopadu 1914.
První zmínku o 37. domobraneckém pěším praporu se nám podařilo objevit na jaře 1915. Nacházel se na jihozápadním válčišti, kde probíhal střet Rakousko-Uherska s Itálií, a tvořil součást 187. pěší brigády kontraadmirála Koudelky, zařazené u 94. pěší divize polního podmaršálka Kuczery v rámci 5. armády gen. pěch. Boroeviče. Všechna nadřízená velitelství se vytvořila koncem května 1915 v souvislosti s italským vyhlášením války. Již na přelomu června a července se brigáda zapojila do první bitvy na řece Soča u města Görz (Gorizia). V září téhož roku byla divize přemístěna k 10. armádě bojující v hornatém jižním Tyrolsku, ale brigáda zůstala na sočské frontě v bezprostřední podřízenosti velitelství VII. sboru arcivévody Josefa. V rychlém sledu následovala další střetnutí s útočícími italskými vojsky. V červenci 1916 byla i 187. brigáda přesunuta k 10. armádě, ale uvedený domobranecký prapor nadále zůstal ve složení 5. armády, přičemž přešel do podřízenosti nově vytvořené 121. domobranecké brigády plk. Kouffa, zařazené u 58. pěší divize genmjr. Zeidlera XVI. sboru polního zbrojmistra Wurma. V následujícím měsíci se prapor zúčastnil již šesté bitvy na řece Soča. Později se stal součástí 205. domobranecké brigády plk. Lewandowskeho, náležející do složení 62. pěší divize genmjr. Novaka. Poslední boje na jihozápadním válčišti prodělal na přelomu května a června 1917 v rámci tzv. 10. bitvy na Soče. Po ukončení italské ofenzívy došlo ještě téhož měsíce k přesunu divize na rumunskou frontu, kde se jako součást německých vojsk polního maršála Mackensena zapojila do bojů na dolním toku řeky Siret severozápadně od města Foksani. V této době byl prapor opětovně přidělen u 121. domobranecké brigády plk. Kouffa. Po odražení červencového útoku rumunských vojsk postupovala divize směrem na město Tecuci, ale řeku již nepřekročila. Na zmíněném úseku fronty setrvala i po kapitulaci rumunské armády až do konce války.
1863. Můj děda narukoval v únoru 1915 do Brna a následně byl odeslán k 8. pěšímu pluku na italskou frontu. Mohli byste uvést podrobnosti k bojovému nasazení pluku v Itálii? Ve svých vzpomínkách mluvil pouze o bojích na Piavě. (odpovídá Pavel Minařík)
Váš děda s největší pravděpodobností sloužil u III. praporu 8. pěšího pluku. Šlo o jediný prapor uvedeného pluku, který se nenacházel společně s hlavními silami na východní frontě. Již od roku 1908 byl dislokován v bosensko-hercegovinském městečku Trebinje a tvořil součást 2. horské brigády. Její bojové nasazení bylo poměrně komplikované a postupně prošla několika bojišti.
Po zahájení válečných operací byla 2. horská brigáda nasazena do bojů proti Černé Hoře. V srpnu se přesunula na řeku Drinu a bojovala proti srbské armádě u Zvorniku a Kolubara. Po vypuknutí války s Itálií se v květnu 1915 přesunula do tzv. Přímoří a v letních měsících se zapojila do 1. a 2. bitvy na řece Soča. V říjnu se ale vrátila na srbskou frontu, přičemž během bojů postupně prošla středním Srbskem a Černou Horou, až se koncem roku zastavila v severní Albánii. Na jaře 1916 došlo k opětovnému přesunu brigády na italskou frontu, přičemž tentokrát byla zasazena v hornatých oblastech jižního Tyrolska a bojovala severovýchodně od Gardského jezera u měst Folgaria, Lavarone, Asiago, Arsiero a na Planině sedmi obcí. V létě se znovu ocitla v Přímoří, kde se zúčastnila 6. bitvy na Soči. Po vstupu Rumunska do války proti Rakousko-Uhersku následoval v září 1916 přesun brigády do Sedmihradska a boje ve Valašsku. Po rumunské porážce se brigáda počátkem léta 1917 vrátila na italskou frontu do Tyrolska. Vzápětí ale byla stažena do zázemí, kde prodělala reorganizaci na 119. pěší brigádu, přičemž III. prapor 8. pěšího pluku se stal součástí nově vytvořeného 108. pěšího pluku. Poté se opětovně ocitla na frontě v Přímoří. Zapojila se jak do průlomu italské fronty během 12. bitvy na Soče, tak do následného postupu k řekám Tagliamento a Piava v benátské nížině. V lednu 1918 se brigáda opětovně přesunula na horský úsek fronty v jižním Tyrolsku a bojovala na Planině sedmi obcí, v oblasti Grappa a Peztale. Na zmíněném úseku fronty setrvala až do konce války. Vyhlášení příměří v listopadu 1918 brigádu zastihlo na ústupu v oblasti Belluno.
1862. Bylo by možné podle fotografie zjistit, o jakou jednotku by se mohlo jednat? Jde o dobu 1917-18, pravděpodobně v Rumunsku. (odpovídá Pavel Minařík)
Na fotografii je praporčík (fähnrich) 26. praporu polních myslivců (FJB 26), který se v říjnu 1890 reorganizoval na 12. polní prapor Pluku tyrolských císařských myslivců, respektive od dubna 1895 na 4. polní prapor 3. pluku tyrolských císařských myslivců (viz. odpověď č. 1767). Zmíněný pluk byl na začátku války nasazen v rámci 8. pěší divize v Haliči. Pravděpodobně na sklonku roku 1914 se prapor přeměnil na původní FJB 26 a současně počet polních praporů u 3. pluku tyrolských císařských myslivců klesl na tři. Voják na fotografii má na čepici kromě odznaku náležejícímu FJB 26 i odznak s pírky, přičemž právě tetřeví pírka nosili tyrolští císařští myslivci. Je tedy možné, že jde o kombinaci označení původního a nového útvaru. FJB 26 se stal součást 18. horské brigády 59. pěší divize, se kterou prodělal převážnou část své bojové cesty během 1. světové války. Uvedená brigáda byla od listopadu 1914 nasazena na balkánském bojišti, přičemž nejprve zajišťovala východobosenskou hranici se Srbskem a od února 1915 střežila hranice v Banátu. V létě 1915 krátkodobě působila na italské frontě a na přelomu července a srpna se zapojila do druhé sočské ofenzívy. Poté se vrátila na Balkán a na podzim bojovala u Bělehradu, ve středním Srbsku a na řece Moravě. Na přelomu let 1914-15 byla nasazena do bojů na hranicích s Černou Horou. V únoru 1916 následoval přesun na italskou frontu. Na přelomu května a června zasáhla do bojů u Folgaria, Lavarone, Asiago a Arsiero. Krátce poté se přemístila na severovýchodní úsek ruské fronty, kde bojovala u měst Delatyně a Kolomea. Na přelomu července a srpna již bojovala v Karpatech. O rok později se ocitla v Moldavsku a Bukovině. Na podzim 1917 proběhla reorganizace divizí rakousko-uherské armády. Dosavadní 18. horská brigáda prodělala transformaci na 117. pěší brigádu a nadále zůstala v podřízenosti 59. divize, která byla v lednu 1918 přemístěna na Ukrajinu. Ve složení brigády setrval i FJB 26, jež ovšem poslední rok války strávil jako asistenční útvar v zázemí. V říjnu 1918 se divize přemístila na Balkán, kde v následujícím měsíci svoji bojovou činnost ukončila.
1861. Pokud je to možné, byl bych Vám vděčen za informace o vojenské službě pplk. Bedřicha Vala, nar. 21.1.1892 v Náměšti nad Oslavou, zemřel v Malé pevnosti Terezín v roce 1945. Více se mě nepodařilo zjistit. Předem děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)
Bedřich Valla nastoupil vojenskou službu v říjnu 1913 u bosensko-hercegovinského pluku č. 1, sídlícího toho času v hlavním městě monarchie. Jako absolvent vyšší reálné školy a jednoroční dobrovolník byl nejprve zařazen do Školy pro důstojníky v záloze. V srpnu následujícího roku odjel s plukem na ruskou frontu, kde působil ve funkcích velitele družstva a čety. Od listopadu 1914 se léčil v zápolí a následně sloužil u náhradního praporu. K bojujícímu pluku se vrátil v březnu 1915 coby čerstvě jmenovaný podporučík a velel zákopnické četě. Po půl roce byl povýšen na poručíka a po devíti měsících od návratu na východní frontu převzal velení zákopnické roty. Hodnosti nadporučíka dosáhl v lednu 1916 a v červnu téhož roku se stal vojákem z povolání. Od září 1916 do května 1917 se nacházel v nemocničním ošetřování v Praze, Brně a Jevíčku. Po vyléčení opětovně působil ve funkci velitele čety u náhradního praporu v Budapešti, ale v únoru 1918 musel znovu nastoupit nemocniční léčení. Po uzdravení odešel v květnu do výcvikového střediska v tyrolském Brunecku a v srpnu se vrátil do pole, tentokrát jako velitel roty u bosensko-hercegovinského pluku č. 5 na italské frontě.
Po skončení 1. světové války a návratu do vlasti se v polovině listopadu 1918 přihlásil do činné služby v čs. armádě. Nejprve byl zařazen u brněnského pluku Stráže svobody č. III, se kterým se zúčastnil obsazování Těšínska. Poté od května 1919 působil u vojenské instrukční školy v Milovicích coby instruktor – velitel čety. V březnu 1920 následovalo přeložení do Vojenské akademie v Hranicích a ustanovení do funkce instruktora – velitele půlroty. V listopadu téhož roku se stal kapitánem. Od listopadu 1922 do září 1923 studoval na Ecole Speciále Militaire ve francouzském Saint Cyr. Po návratu do vlasti se vrátil na své předcházející působiště, kde byl zařazen jako instruktor – velitel roty. Vzhledem k jeho dlouhodobému působení ve vojenském školství následovalo v září 1927 přeložení k pěšímu pluku 40 ve Valašském Meziříčí, kde zastával funkce velitele čety a později velitele náhradní roty. V říjnu 1928 dosáhl hodnosti štábního kapitána. V září 1930 byl přeložen k pěšímu pluku 22 v Jičíně a převzal velení pěší roty. Po čtyřletém pobytu u vojsk následovalo přeložení na MNO do Prahy, kde setrval až do konce své služby v čs. armádě. Bedřich Valla se nejprve stal referentem u 5. (školského a výcvikového) oddělení Hlavního štábu. V červenci 1936 byl přidělen ke skupině branné výchovy 3. (operačního) oddělení Hlavního štábu a od března 1937 působil u nově vytvořeného Oddělení branné výchovy Hlavního štábu. V červenci téhož roku následovalo povýšení na majora. Čs. armádu musel opustit na sklonku června 1939, vzhledem k jejím rozpuštění nařízenému nacistickými okupačními orgány.
Od července 1939 byl ale převeden k vládnímu vojsku „Protektorátu Čechy a Morava“ a zařazen jako velitel 2. (cyklistické) roty u pražského 1. praporu. V prosinci 1940 se stal tzv. správcem vojenského zátiší praporu, což by se dalo přirovnat k působení osvětového důstojníka. V dubnu 1942 převzal velení 4. (technické) roty 1. praporu. V lednu 1943 následovalo povýšení na podplukovníka vládního vojska. Velení roty předal v dubnu 1943 svému nástupci a nastoupil službu u 2. (výcvikového) oddělení Inspektorátu č. I v Praze. Krátce před přesunem většiny jednotek vládního vojska do Itálie proběhlo v polovině května 1944 přemístění pplk. Vally k 5. praporu. Po příjezdu do Bologne byl ale 11.8.1944 zatčen a převezen do Pankrácké věznice v Praze. Gestapo totiž odhalilo jeho zapojení do protinacistického odboje, když vyšlo najevo, že se již od ledna 1942 podílel na činnosti ilegální organizace KSČ „Předvoj“. V lednu 1945 došlo k jeho převozu do terezínské Malé pevnosti. Po propuštění z koncentračního tábora zemřel na následky prožitých útrap 20.5.1945 v sanatoriu v Horních Beřkovicích. V dubnu 1946 byly zásluhy Bedřicha Vally in memoriam oceněny udělením Čs. válečného kříže 1939 a v říjnu téhož roku následovalo povýšení na podplukovníka čs. armády.