Československé stálé opevnění z let 1935 až 1938

Otištěno: Armády, technika, militaria, roč. 3, 2005, č. 12, s. 70 – 72

Pěchotní srub N-S 82 Březinka, foto: Aleš Horák

Před 70 lety, v prosinci 1935, byl vybetonován první objekt československého stálého opevnění, pěchotní srub MO-8 u Bohumína. Od tohoto okamžiku začaly nejprve v pohraničí, později i ve vnitrozemí vyrůstat stovky železobetonových pevností, které měly zesílit obranyschopnost republiky. Podívejme se na širší souvislosti této velkolepé stavby.

Poprvé se myšlenka na využití opevnění objevila již krátce po vzniku republiky, konkrétně v březnu 1920, kdy vznikla Komise pro opevnění čs. státu v čele s přednostou technického odboru ministerstva obrany generálem Františkem Škvorem. Podle všeho to byl pouze formální akt a k žádným konkrétním činům se nepřikročilo. Ostatně na jaře 1923 šéf francouzské vojenské mise v Československu a současně náčelník Hlavního štábu československé armády generál Eugéne Mittelhauser označil myšlenku na vybudování pevností kolem československé hranice za absurdní a odmítl se jí zabývat. Československá armáda v té době totiž počítala s ofenzivním vedením války a s přenesením bojů na území protivníka. To platilo po celá 20. léta 20. století, i když například ve válečném plánu z roku 1925 se hovořilo o budování opevnění na směrech, kde nejvíce hrozil nepřátelský vpád. V tomto případě šlo ale nepochybně o opevnění polní, které se mělo stavět až za války.

Počátkem 30. let 20. století se postupně začalo mluvit i o stálém opevnění, a to hlavně v okolí prezidenta republiky a na stránkách vojenských odborných časopisů. V listopadu 1930 nadnesl otázku opevnění hranic prezident Tomáš G. Masaryk, v letech 1932 a 1933 se objevilo několik článků o stálém opevnění a jeho významu. V reakci na jeden z nich upozornil na tento problém v červnu 1933 náčelník prezidentovy vojenské kanceláře generál Silvestr Bláha. O tři měsíce později se generál Bláha k otázce opevnění vrátil a doporučil začít problematiku stálého opevnění ihned studovat. Co přesně k tomuto obratu vedlo nevíme, patrně skutečnost, že se ve Francii stavěla Maginotova linie. O opevnění se hovořilo i v Hlavním štábu československé armády a v roce 1932 vznikla v jeho operačním oddělení první studie na toto téma. Právě operační oddělení v té době pracovalo na zásadní reorganizaci československé armády, spočívající mimo jiné ve změně systému zajištění státních hranic. Jestliže podle dosavadní praxe mělo k obsazení hranice dojít až po skončení mobilizace, nyní se tak mělo stát ještě před jejím vyhlášením. To na jedné straně přinášelo významné urychlení pohotovosti armády, na druhé straně ale znamenalo, že jednotky na hranicích budou muset čelit nepříteli do doby než skončí mobilizace samy. Před důstojníky Hlavního štábu vyvstal problém, jak tyto jednotky posílit, aby mohly splnit svůj úkol.

Pěchotní srub N-S 82 Březinka, foto: Aleš Horák
Interiér Pěchotního srubu N-S 82 Březinka, foto: Aleš Horák

Zpočátku se podle všeho počítalo, že tuto úlohu budou plnit zvláštní kulometné prapory, jejichž organizace se už nějaký čas plánovala. O těchto praporech se také zmiňoval jak plán reorganizace a modernizace armády schválený v květnu 1933, tak jeho podrobně rozpracovaná verze z listopadu téhož roku. V následujícím roce se už v dokumentech Hlavního štábu kulometné prapory neobjevily, zato Nejvyšší rada obrany státu uvolnila na svém zasedání 14. července 1934 pro potřeby budoucího opevnění 200 milionů korun. A o týden později byly pro provádění opevňovacích prací zřízeny v rámci ženijního vojska zvláštní opevňovací skupiny, přičemž se odhadovalo, že s konkrétními pracemi v terénu se začne na jaře 1935. První polovinu roku 1934 tak lze označit za dobu, kdy se rozhodlo o výstavbě stálého opevnění v Československu.

V srpnu 1934 odjeli vybraní českoslovenští důstojníci na studijní cestu do Francie, aby se na tamní Maginotově linii seznámili s moderním opevněním a se zkušenostmi francouzských kolegů. Po návratu byly na podzim 1934 za účasti nejvyšších armádních činitelů zahájeny rekognoskační práce v československém pohraničí, především na Ostravsku a Králicku. Přestože činnost se prozatím omezila na Čechy a Moravu, vůbec první pevnostní stavby vyrostly na Slovensku. Zde totiž vzniklo koncem roku 1934 z iniciativy zdejšího zemského vojenského velitele generála Josefa Šnejdárka několik pevnůstek v předpolí Bratislavy. Výsledkem činnosti opevňovacích skupin byly návrhy pevnostních objektů, předložené v lednu 1935. Ty se však ukázaly jako nevyhovující a ministerstvo obrany se proto obrátilo na Francii s žádostí o vyslání odborníků, kteří by s realizací československého opevnění pomohli.

Francie žádosti vyhověla a již v únoru 1935 přijeli její odborníci do Prahy. Jedním z jejich prvních doporučení bylo vytvoření nové organizace řízení opevňovacích prací. Dne 20. března 1935 vznikly Rada pro opevňování a Ředitelství opevňovacích prací. Rada v čele s náčelníkem Hlavního štábu generálem Ludvíkem Krejčím měla navrhovat prostory, které je nutno opevnit, Ředitelství v čele s I. zástupcem náčelníka Hlavního štábu generálem Karlem Husárkem zodpovídalo za přípravu a provedení opevňovacích prací. Dosavadní opevňovací skupiny byly v dubnu 1935 přejmenovány a podřízeny Ředitelství opevňovacích prací, čímž se výstavba opevnění definitivně osamostatnila. Po další návštěvě Maginotovy linie byly s pomocí francouzských odborníků připraveny nové návrhy pevnostních objektů a v říjnu 1935 začaly práce na stavbě prvního úseku u Bohumína. Ještě do konce roku se podařilo vybetonovat první pěchotní srub, v úvodu zmíněný MO-8.

Zahájení stavby na Ostravsku nebylo náhodné, neboť nebezpečí vpádu ze severu Moravskou bránou a následné přetnutí republiky si všichni dobře uvědomovali. Názory na opevnění jiných prostorů se ale již měnily. V návrhu z března 1935 se předpokládalo opevnění severní hranice s Německem od Bohumína po Krkonoše, jižní hranice s Rakouskem mezi Břeclaví a Znojmem a v menší míře i hranice s Maďarskem a s Polskem, vše dohromady v délce asi 600 kilometrů. Upravená verze návrhu se rozšířila o opevnění od Krkonoš po Labe a o opevnění Prahy a Plzně, čímž délka opevněné linie vzrostla asi na 850 kilometrů. Program budování stálého opevnění schválený Ředitelstvím opevňovacích prací v prosinci 1935 zachovával jednotlivé prostory i celkovou délku a stanovoval pět etap výstavby, přičemž první měla být dokončena do konce roku 1939. Celkové náklady měly přesáhnout 10 miliard korun.

Na jaře 1936 pokračovaly opevňovací práce na celém Ostravsku a rozeběhnout se měly také na Králicku, v Orlických horách a na Slovensku. Situaci ale zásadně ovlivnily dvě věci. V březnu 1936 odeslal zemský vojenský velitel v Čechách generál Sergej Vojcechovský na Hlavní štáb memorandum, v němž upozorňoval, že nemá dostatečné síly k nezbytnému zajištění hranic, a požadoval mimo jiné výstavbu opevnění nejen od Krkonoš na východ, ale též na řece Ohři. Protože si uvědomoval, že výstavba a vybavení stálého opevnění si vyžádá řadu let, navrhl urychlenou výstavbu opevnění polního typu na nejdůležitějších směrech. Následně proběhlo 27. dubna 1936 zasedání Nejvyšší rady obrany státu, kde přítomní zástupci politických stran vládní koalice důrazně požadovali opevnění západních Čech, a to hlavně z psychologických důvodů. Mělo se tak čelit přesvědčení, že se toto území s převážně německým obyvatelstvem nebude bránit, a současně mělo být pohraničí touto cestou více připoutáno k republice.

Zmíněné požadavky na opevnění Čech Ředitelství opevňovacích prací uznalo a zapracovalo do programu budování stálého opevnění z počátku června 1936, který předpokládal, že během 10 až 15 let bude v rámci čtyř etap opevněno více než 1200 km státní hranice. Program 4.června 1936 schválila na své schůzi za předsednictví prezidenta Edvarda Beneše Nejvyšší rady obrany státu, a to včetně odhadovaných finančních nákladů ve výši zhruba 10 miliard korun. Současně uvolnila pro potřeby československé armády zvláštní úvěr čítající 9,2 miliard korun, z čehož na výstavbu opevnění připadlo 2,5 miliardy korun. O den později vzala rozhodnutí rady na vědomí vláda.

Protože však realizace schváleného plánu byla záležitostí mnoha let (nemluvě již o vybavení a vyzbrojení), schválil náčelník Hlavního štábu generál Krejčí již v květnu 1936 stavbu jednoduššího opevnění, jak žádal generál Vojcechovský. Koncem měsíce byly zadány první stavební úseky a v létě vybetonovány kulometné pevnůstky v Orlických horách. Když v červenci nařídil předseda vlády Milan Hodža, aby se ihned zahájilo opevňování celé hranice, hlavně v západních a v severních Čechách, bylo možné mu vyhovět jedině tímto způsobem. V následujících měsících kulometné pevnůstky vyrostly v jižních a západních Čechách, na Trutnovsku, na jižní Moravě, ale také u Prahy. Do konce roku 1936 jich stálo v českých zemích již několik stovek. Zrodil se tak nový druh opevnění, které se začalo označovat jako lehké, zatímco původní opevnění se označovalo jako těžké.

Lehký objekt vz. 37 nedaleko obce Sněžné, foto: Aleš Horák
Interiér Lehkého objektu vz. 37 nedaleko obce Sněžné, foto: Aleš Horák

Počátkem roku 1937 bylo rozhodnuto nadále pracovat na myšlence využití lehkého opevnění, jehož velkou výhodou se ukázalo rychlé budování. Dosavadní nepříliš vyhovující kulometné pevnůstky měl nahradit nový typ lehkého objektu vzor 37. Výstavba těchto moderních pevnůstek začala od března 1937 na celém území Československé republiky a postupně nabyla masového rozsahu. Spolu s pokračující výstavbou těžkého opevnění se stavělo před Prahou, v západních Čechách, na Šumavě, v severních Čechách, v Orlických horách, na severní i jižní Moravě nebo na jižním Slovensku. Dne 14. června 1937 schválila Nejvyšší rada obrany státu druhý zvláštní úvěr, tentokrát ve výši 5,6 miliard korun, z čehož na opevnění připadlo 2,45 miliard korun. V červenci 1937 dala svůj souhlas novému úvěru vláda.

Rostoucí množství a tím i význam lehkého opevnění zohlednilo Ředitelství opevňovacích prací v opevňovacím plánu z listopadu 1937, který byl podle svého tvůrce, ředitele opevňovacích prací generála Husárka nazýván „Husárkovým programem“. Základním prvkem se podle něj měla stát souvislá linie objektů lehkého opevnění, vyztužená na vybraných místech objekty těžkého opevnění, pouze severní hranici od Odry po Labe měla chránit souvislá linie těžkých objektů. Díky využití jednoduššího lehkého opevnění se podařilo při zachování finančního limitu 10 miliard korun schváleného v červnu 1936 rozšířit plánované pevnostní linie, které měly nyní nejen chránit hranice, ale probíhat i ve vnitrozemí. Celkem mělo být ve čtyřech etapách postaveno 1276 těžkých a 15463 lehkých objektů, přičemž první, nejdůležitější etapa měla být dokončena v roce 1942, poslední pak v roce 1951.

V roce 1938 se výstavba opevnění rozeběhla naplno a velení armády se pod vlivem zhoršující se mezinárodní situace snažilo o její maximální urychlení. Právě mezinárodní situace ale plány výrazně zamíchala. Dne 12. března 1938 německá armáda obsadila Rakousko, čímž se prudce zhoršilo strategické postavení Československa. Hranice na jižní Moravě byla nyní stejně ohrožená jako na Moravě severní, ale chránilo ji jen nepočetné lehké opevnění, výstavba těžkého opevnění se plánovala až po roce 1946.

Ředitelství opevňovacích prací proto ihned po okupaci Rakouska vypracovalo dodatek k plánu opevňovacích prací z listopadu 1937, který počítal se zesílením obrany severní a jižní Moravy a urychlením výstavby na všech ostatních úsecích. Urychlení se mělo týkat také vyzbrojení a vybavení pevnostních objektů a výstavby protipěchotních a protitankových překážek. Využitím všech dostupných stavebních kapacit i již existující dokumentace se skutečně podařilo zkracovat časové lhůty. Například stavba těžkého opevnění na jižní Moravě byla zadána v květnu 1938, práce se rozeběhly v červnu a již v srpnu byl u Šatova vybetonován první pěchotní srub.

Přes obrovské nasazení vojáků, stavebních firem i dělníků se do podzimu 1938 podařilo naplnit záměry přibližně z jedné čtvrtiny. Vedle několika stavebně dokončených, vybavených a vyzbrojených úseků, existovaly úseky rozestavěné nebo úseky, kde se výstavba teprve připravovala. Přesto představovaly i nedokončené pevnostní linie tvořené 263 objekty těžkého opevnění a zhruba 10 tisíci objekty lehkého opevnění výrazné posílení obrany v hrozící válce a téměř dokončené úseky na Ostravsku, Opavsku a Králicku tvořily pro nepřítele jen obtížně zdolatelnou překážku.

Interiér pěchotního srubu N-S 82 Březinka, foto: Aleš Horák
Pěchotní srub N-S 82 Březinka, foto: Aleš Horák

Po vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září 1938 opevňovací práce pokračovaly jen v omezené míře, část pracovníků Ředitelství opevňovacích prací začala usilovně připravovat výstavbu obranných linií zesílených polním opevněním na Českomoravské vrchovině a moravsko-slovenském pomezí. Po mnichovském diktátu všechny práce ustaly a převážná část pevnostního systému připadla státům, které obsadily československé pohraničí, tj. Německu, Maďarsku a Polsku. Zbývající opevnění, které zůstalo v pomnichovském Československu, ztratilo svůj význam a nakonec padlo do německých rukou v březnu 1939.

Během 2. světové války podrobili Němci československé opevnění důkladným zkouškám, při kterých se potvrdila vysoká kvalita těchto staveb. Koncem války využili část opevnění na Ostravsku a Opavsku při obraně proti sovětské a československé zahraniční armádě. Po osvobození v roce 1945 se zvažovala dostavba pevností kolem československých hranic, ale zůstalo jen u úvah. V letech 1947 až 1948 byla dokonce obnovena činnost Ředitelství opevňovacích prací, došlo ovšem pouze k omezeným rekonstrukčním a dokončovacím pracím na vybraných objektech.

V souvislosti s výstavbou československého stálého opevnění se nabízí otázka, zda by se ho podařilo dokončit, kdyby nepřišel Mnichov. Jakkoliv jde jen o spekulace, příliš pravděpodobné to není. Obrovské výdaje na obranu totiž začaly ohrožovat stabilitu československé ekonomiky a dříve nebo později by muselo dojít k redukci těch nejnákladnějších zbrojních programů. V praxi by tak byla zřejmě dokončena jen část z plánovaných etap a zbývající by se již nerealizovaly, jak ostatně připouštěl ve svém programu i generál Husárek.

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek